Dlouhá léta si Adrian Vandenberg maloval obrazy, dělal různé vernisáže i trvalejší expozice a jeho návrat na scénu byl prakticky vyloučený a přitom bylo na co navazovat. Ať už na kapelu, která kolem poloviny osmdesátých let nesla jeho jméno a skončila bezprostředně za dveřmi velkého průlomu, když měla v repertoáru hit „Burning Heart“, nebo na jeho působení Whitesnake, při němž byl členem kapely v době největší slávy kolem alb „Whitesnake“ a „Slip Of The Tongue“. Přestože existovala jistá šance na obnovenou spolupráci s Davidem Coverdalem, Vandenberg dal přednost své domovině, kde postavil před pár lety kapelu Vandenberg`s Moonkings. Ta nevydržela a před třemi lety se Adrian nečekaně vrátil ke své dávné kapele. Sice bez někdejších spoluhráčů, kteří mezitím zmizeli v propadlišti dějin, zato s chilským zpěvákem Ronniem Romerem, který byl považován za mladého dravce, nástupce rockových velikánů minulosti. Album „2020“ se povedlo a logo Adrianovy staré kapely se opět skvělo leskem.
Romero už členem Vandenberg není, což ani nevadí, protože stačil své jméno zdevalvovat v řadě zbytečných projektů a podivných kooperací made in Frontiers a na jeho místo nastoupil letitý harcovník Mats Levén. To mohlo vyvolávat nejrůznější diskuze, protože Levén není člověk, který by vydržel u jedné věci delší dobu, o čemž svědčí dlouhý seznam podniků, v nichž působil. Od Swedish Erotica a Treat na začátku devadesátých let, přes Therion, Trans Siberian Orchestra, až k doommetalovým klasikům Candlemass. To není zrovna vizitka věrnosti či nepřelétavosti. Ovšem Levénovo angažmá se ukazuje (zatím) jako krok správným směrem. Minimálně jeho hlas není v současnosti tak zprofanovaný jako Romerův a k Vandenbergovi se hodí lépe. Až by se dalo říct, že kromě Coverdalea (do jehož stylu se Levén místy trefuje) neměl Adrian po svém boku lepšího zpěváka (Ron Young jistě promine).
Vytvořit konkurenci tři roky staré nahrávce nebylo snadné, protože „2020“ bylo podařené album, které spojilo modernější výraz a zvuk s tradicionalismem ve stylu starých desek Vandenberg a navíc přihodilo dobré skladby. Podobným stylem na to jde i novinka „Sin“, která (snad díky Levénovi) převažuje misku vah spíše na klasičtější stranu. Vandenberg z tradicionalismu dokáže udělat devizu a snad i díky tomu ve svých skoro sedmdesáti letech sází energické riffy a v sólech vzpomíná na to, jaké to bylo, když vystupoval na největších stadionech světa. Tím je „Sin“ znovu ukázkovou hardrockovou deskou, kterou dokáží natočit jen borci, kteří byli u toho, když rocková hudba byla celosvětovým fenoménem a desky se prodávaly v milionových nákladech.
Adrian přesně ví, jak se dělá dobrá rocková deska. Proto na začátek alba umístí úderný otvírák „Thunder And Lightning“, který připomene Whitesnake nejen stavbou a melodiemi, ale i barvou Levénova zpěvu, až si řeknete, že přesně tohle je Adrianova představa, jak by Coverdaleova kapela měla znít. Jméno Whitesnake rezonuje i dalšími skladbami, protože Vandenberg si je vědom toho, že jeho aktivity sledují fanoušci této party, kteří mohou být Coverdaleovou tvorbou v novém tisíciletí lehce zklamáni. Jistě, že se nenajdou hity jako „Here I Go Again“ nebo „Is This Love“, ovšem fortelný základ je úchvatný. „House On Fire“ má silný stadionový refrén, titulní „Sin“ tajemnější zeppelinovské pnutí a „Hit The Ground Running“ ukrývá největší sílu v tempu, které dokáže pohnout davem. Vrcholem alba je (jak už tomu bylo u Vandenberg v minulost) nejkomerčnější skladba „Baby You`ve Changed“, v jejímž případě se dá mluvit o tom, že se v ní Adrian vyrovnal se svým osudem, skladbou „Burning Heart“, jež z něj na léto 1982 udělala hvězdu první velikosti.
Jestliže se mluvilo o tom, že „2020“ se dokázalo vyrovnat všem třem deskám z osmdesátých let, u „Sin“ platí totéž. Album je to jiné než dávné klasiky, protože se točí podle zcela jiných parametrů (říkejte si, co chcete, ale moderní zvuk a produkce klasickému hard rocku prostě nesluší), ale když byste skladby ohlodali na kost, zůstane skutečně dobrá písnička. Vandenberg si i na prahu sedmdesátky drží svůj vysoký standard.
|
