Přestože se na Hurricane nahlíželo jako na klasické představitelé glam metalové vlny druhé poloviny osmdesátých let, na vrcholu (byť žánrovém) nikdy nestanuli. Byli na konci osmdesátých let populárnější než jejich starší mentoři Quiet Riot, ale nikdy nebyli tak silní, aby o pár let později dokázali vzdorovat grungeové revoluci. Ta zamávala s mnohem většími jmény, ať to byli Mötley Crüe, Skid Row či Poison, pro Hurricane byla téměř osudová. Přes noc se z kapely stala pro masy lidí naprosto nezajímavá záležitost, reprezentující všechno, co bylo v rockové hudbě klišovité a příliš spjaté s vystajlovanou popkulturou MTV hvězd a vymetačů večírků v podnicích Rainbow, Roxy, Gazzari nebo Starwood. A o to nikdo v odrazu seattleských mlh a plískanic nestál. Rok 1991 za sebou zatáhl oponu a spolu s ním zmizeli i Hurricane. Takřka definitivně…
Z trojice desek, které za sebou čtveřice z Los Angeles nechala, stojí za zmínku zejména prostřední „Over The Edge“ z osmaosmdesátého. Dodnes představuje vysoce kvalitní a výtečně instrumentálně odvedený glam metal, který je sice trochu poplatný době, ovšem byl zcela předurčen ke stadionovým prezentacím hromových skladeb „I`m On To You”, “Over The Edge” či “Messin` With The Hurricane“. Ke třem albům po letech přibylo dílo „Liquifury“ z roku 2001, které představovalo Hurricane poloviční, z klasické sestavy v kapele působil už jen zpěvák Kelly Hansen a bubeník Jay Schellen. Tato epizoda neměla dlouhého trvání a uzavřela se v den, kdy Kelly Hansen dostal nabídku, aby nahradil Lou Gramma u legendárních Foreigner. Jeho kumpán Schellen pak zamířil k britským artrockerům Yes, tím pojem Hurricane zase zmizel v propadlišti dějin. Ovšem zase tomu nemělo být navždy.
Je rok 2023 a Hurricane jsou tu znovu a znovu poloviční než v osmdesátých letech. Tentokrát však na tahu není ani Hansen ani Schellen, kteří zůstávají věrni pohodlnému angažmá u stařičkých legend. O slovo se přihlásili druzí dva zásadní členové kapely, kytarista Robert Sarzo a basista Tony Cavazo (všimněte si příjmení a hned o spojitosti s Quiet Riot máte jasno), kteří vlastně vždycky Hurricane definovali o něco více než Hansen se Schellenem, zejména po stránce kompoziční. Comeback ohlásili už v roce 2010, ovšem valný význam se mu začal přikládat až nyní, když kapela přichází s v pořadí pátou deskou. Nebýt covidu, pravděpodobně by nevznikla, ale osud tomu chtěl a „Reconnected“ je tady a s ním nová etapa vývoje kapely. Ta navazuje na to, co kdysi Hurricane znamenali a pokračuje v tom, co tahle parta dělala v osmdesátých letech. Znovupřehrání klasiky „I`m On To You“ je toho důkazem nejpádnějším a jako spojnice s minulostí skladba zafunguje takřka dokonale.
Přestože se kapela pokouší o trochu moderní výraz (alespoň co se týče natlakované produkce) v úvodní „Rockstar Cheater“, není to úplně pravá parketa, kterou byste od Hurricane chtěli slyšet. Když v názvu kapely natolik rezonují osmdesátá léta, toužíte to slyšet i z drážek alba. A toho se vám místy dostane vrchovatě. „Innocent Girl“, „Don`t Change Your Love“, „Blind Love“, balada „Behind Your Shadow“, či dramatická „Disconnected“ jsou typem skladeb, které od téhle party chcete slyšet a Hurricane si to uvědomují a září v nich jasnou silou jako kdysi. Kromě starých pardů Sarza a Cavaza a bubeníka Mikea Hansena, jenž s nimi hraje od roku 2010, velký kus práce odvádí nový zpěvák Daniel Schuman, který se ukazuje být ideální volbou za Kellyho Hansena a důležitým člověkem, který kapele dává dostatek mladické energie, jíž by Hansen dnes nebyl schopen. Staříci Sarzo a Cavazo se po jeho boku tetelí a vzpomínají na doby, kdy se proháněli největšími americkými arénami a dívali se na sebe při každé příležitosti na MTV. Tehdy byli za hvězdy, dnes jsou za ty, kteří předkládají důkaz o tom, že z dob největší slávy si toho ještě pamatují dost a dost.
Hurricane jsou definitivně znovu mezi živými. Možná přišli trochu s křížkem po funuse, možná už jsou za zenitem, ale přesto předkládají dobrou desku. Ta má jasný výraz, definuje kapelu, jaká ve skutečnosti je, a nespoléhá se na moderní vymoženosti, které by zakryly nedostatky. Je to poctivé album, které je důkazem toho, že tuhle muziku dnes hrají nejlépe pořád staré páky.
|
