Podle obalů některých metalových alb by se dala učit hudební historie. Když např. na coveru Exodus vidíme jakési streetové malůvky, kterým nasazuje korunu změkčilé logo kapely, můžeme si být jisti, že se jedná o nahrávku ze začátku devadesátých let. Tehdy přestal být o thrash metal zájem a ještě před několika málo lety vzývaní hudebníci najednou nevěděli, co si počít. Mnozí zkusili najet na soudobé trendy, jenže když to nešlo "od srdíčka", nemohlo to být dobré. A tak některé kapely raději hodily ručník do ringu a brzy šly od válu.
Tato historie neminula ani richmondské Exodus. V jejich případě se krizovým momentem stalo páté album "Force of Habit", které vyšlo v srpnu roku 1992. V komerčních rádiích se tenkrát nejvíc brousil grunge a z metalu možná tak něco od Metalliky či texaské Pantery. Naděje na úspěch nového thrashmetalového díla byly mizivé, ohýbání hřbetů časté. Jediný, kdo se nehodlal jakkoli přizpůsobit, byl baskytarista Rob McKillop, jenž se z kapely zdekoval ještě před tvorbou páté studiovky (nahradil jej celkem neznámý Mike Butler). Ostatní to navzdory okolnostem chtěli přece jnom zkusit, a tak v kalifornských studiích Battery stvořili jakýsi hybrid mezi groovem a thrashem.
Pokud se nějaký bezbřehý optimista těšil na rychlé a přímé vypalovačky, měl v té době smůlu (nejen v případě Exodus). Obsah fošny "Force of Habit" jede na střední otáčky, a pakliže dojde na přeřazení do vyšších čísel, nikdy na něm končetiny hudebníků nespočinou významně dlouhou dobu. Úvod nahrávky patří groovu nebo jakémusi polothrashi ("Thorn in My Side", "My, Myself And I"), a přestože podobné experimenty od Exodus nikdo moc poslouchat nechtěl, je nutné uznat, že ve své podstatě nejde o špatné songy. Kvalita frontmanova zpěvu jen těžko někam zmizí (ačkoli se Zetro občas nevyhne slabší chvilce), stejně tak kytarová práce Garyho Holta, včetně jeho nejroztodivnějších sólových eskapád. Navíc se celkem povedl zvuk (o produkci se staral veleznámý Chris Tsangarides), takže když si odmyslíme původní odkaz kapely, zase takový průšvih to není.
S postupem času ale začne přituhovat. Po celkem nevýrazné titulce se rozezní estrádní coversong "Bitch" od Rolling Stones. Tento výběr v podstatě ideálně vystihuje schizofrenní uvažování hudebníků, jež zkoušeli všechno možné, aniž by kdokoli tušil, která vlastně bije. Náladu spraví rozjezd navazující "Fuel for the Fire", ovšem jenom do chvíle, než se rychlá rytmika ustrašeně ztlumí a do hry vstoupí melodie od popové kapely Aquarius. A protože Holtovci prohospodaří i další nadějně rozehranou partii kusu "Count Your Blessings", načež se - vyjma ucházející stopy "Architect of Pain" - zacyklí kdesi mezi vidláckým groovem, progresivními onaniemi H-teamu a brutální 70minutovou stopáží, je nutné na celé dílo nahlížet spíše skeptickým pohledem.
Na pátou desku nevzpomínají radostně ani samotní hudebníci (ačkoli u Garyho Holta se výpovědi trochu rozcházejí). Album, jehož nahrávání přišlo na čtvrt milionu dolarů, nechalo fanoušky i kritiky chladnými, a tak se kapelníci přestali trápit a ještě v témže roce Exodus rozpustili. V mezičase zkusil Holt s Huntingem štěstí v projektu Wardance, ani ten jim ale nepřinesl kýžené zadostiučinění. Jak dnes víme, po několikaletém tápání se Exodus na scénu zase vrátili, ačkoli za samotným comebackem (tím skutečným, nikoli krátkodobým z konce devadesátek) původně nestálo natěšené shledání většiny aktérů (včetně Paula Baloffa), ale příčiny zcela vážné a tragické...
|
