Když si odmyslíme Sex Pistols, dojdeme k tomu, že britská punková vlna sedmdesátých let je nejvíce spojována s londýnskou kapelou The Clash, ačkoliv by bylo hodně zjednodušené dívat se na The Clash jako na čistě punkovou partu. V začátcích možná symbolizovali revoltu let 1976 a 1977, ovšem jelikož to byli opravdu dobří muzikanti (na rozdíl od Sex Pistols), toužili i po jiném uměleckém vyjádření. V seriálu vezmeme jejich historii popořadě, takže minimálně první díl se musí nutně odehrát v punkových reáliích, přesně takových, jako diktoval začátek druhé poloviny sedmdesátých let. To byla doba, která The Clash vtiskla prvotní tvář, v níž kapela byla důležitější, než si její členové uvědomovali. Dnes je to legenda, ke které patří i zoufale neúspěšná part London SS, vedená kytaristou Mickem Jonesem, jež se pokoušela po roce perného zkoušení alespoň o jeden koncert. Patří k tomu i příběh Joea Strummera, který si vydělával na živobytí jako pouliční muzikant.
Velkou roli v začátcích The Clash hráli i Sex Pistols, konkrétně kytarista Steve Jones a basista Glen Matlock, protože na zkoušky London SS přivedli basistu Paula Simonona a bubeníka Terryho Chimese. To už se nitky začínaly sbíhat. London SS dlouho nevydrželi, paralyzováni neustálou fluktuací členů to zabalili na začátku roku 1976, ovšem Jones, Simonon a Chimes spolu zůstali i nadále. Ujal se jich manažer Bernie Rhodes, který se motal kolem punkové scény a zatím bezejmenné kapele doporučil na post frontmana Joea Strummera. To se nelíbilo Chimesovi, kterému Strummer připadal jako stařík v nemožném oblečení, ovšem když spolu kapela začala zkoušet, všechny výtky zmizely. „Jakmile se k nám Joe přidal, začali jsme všichni konečně pořádně zkoušet,“ řekl k začátkům basista Paul Simonon. První koncert, kde se představili The Clash ještě jako pětice (s kytaristou Keithem Levenem, jenž byl vyhozen o dva měsíce později), se uskutečnil ve společnosti Sex Pistols 4. července 1976 v londýnském klubu Black Swan. To už na obzoru bylo slavné katastrofické turné „Anarchy In The U.K.“, které punkovou horečku ve Velké Británii odstartovalo.
Přestože „Anarchy In The U.K.“ představovalo kapitální nezdar, v nemž jedinou kapelou, který přesvědčila o svých kvalitách, byli Johnny Thunders And The Heartbreakers, dnes se na něj však nahlíží jako na jeden z nejlegendárnějších podniků. I pro The Clash byl velmi důležitý. Viděli, kolik jim schází do skutečně dobré kapely, neboť mohli sledovat, s jakým přehledem sází Thundersova parta (totálně zmaštěná drogami a chlastem) jednu skladbu za druhou. The Clash chtěli být taky takoví, chtěli být nejlepší punkovou kapelou ve Velké Británii. Byli zde sice Sex Pistols, kteří byli se zkušenostmi o kus dále, ovšem dnes je jasné, že se toto předsevzetí Strummerovi, Jonesovi a spol. začalo brzy plnit.
Přelom let 1976 a 1977 byl ve Velké Británii plný punku. Všude po ulicích se poflakovaly podivné postavičky s rozcuchanými vlasy nebo číry na hlavách, v hadrech, které snad předtím vyhrabaly popelnice a s propíchnutými různými části těla. Toho si všimli i velké vydavatelské firmy, které zacítili velký byznys. Přestože The Clash byli služebně jednou z nejmladších punkových kapel, brzy jim byla nabídnuta smlouva s kolosem CBS. Kapela okamžitě podepsala. „Punk zemřel v den, kdy se The Clash upsali CBS,“ napsal vydavatel punkového samizdatu Sniffin` Glue Mark Perry, „tohle je smlouva, kterou by neměla nikdy žádná kapela podepsat. Naopak kapela by měla financovat své turné, desky, remixy,“ dodal. Jenže když vyšel v březnu 1977 singl „White Riot“, bylo zaděláno na novou senzaci. O měsíc později se objevilo i debutové album, které přesně zapadlo do kontextu doby a punkové revolty. Spolu s „Never Mind The Bollocks“ od Sex Pistols se bezejmenný debut The Clash stal jasnou výpovědí o době svého vzniku, o tom, co se v Londýně dělo.
Přestože je dnes album chápáno jako čistokrevně punková záležitost, už i z něho je slyšet touha kapely po vykročení z maličkého, ohraničeného prostoru a pustit se do experimentování, k čemuž byl svolný zejména Joe Strummer, který punk bral jen jako jeden z výrazových prostředků. Mezi klasickými dvouminutovými vypalovačkami, mezi nimiž k nejvýraznějším položkám patří úvodní „Janie Jones“, „White Riot“, „London`s Burning“ a „Career Opportunities“ se dá najít i nečekaně rozverná věc „I`m So Bored With The U.S.A.“, kterou nazpíval basista Psaul Simonon a jež svou atmosférou směřuje spíše ke kalifornským pláží. Je tu ale především šestiminutová „Police & Thieves“, vymykající se snad vším zažitým punkovým pořádkům, jež se ukázala být jako brána do jiných světů. Ať už kvůli Simononově výrazné funkující base, feelingu, který pošilhává po reggae a zcela odlišném Strummerově zpěvu, který naznačuje jeho post-clashovskou kariéru.
Ačkoliv debut ještě vykazuje drobné dětské nemoci, pro The Clash byl výborným startovním výstřelem. Z kapely udělal přes noc hvězdu, ovšem díky variabilitě jim zaručil i lepší pozici ve chvíli, kdy začala punková horečka odeznívat. U toho už nebyl bubeník Terry Chimes, který podle zbytku osazenstva byl málo zapálený pro věc (z kapely poprvé odešel ještě před natáčením desky a na album se pak podepsal jako Tory Crimes, aniž by byl uveden na obalu či promofotkách), jehož nahradil starý známý Topper Headon, který byl už zapleten i v epizodě London SS. V tu chvíli vznikla klasická sestava The Clash, ovšem zároveň skončila její prvotní punková epizoda.
|
