Když Paul Rodgers vydá sólové album, je to vždycky událost. Ne proto, že by se jednalo o dílo, které rozmetá scénu a způsobí zemětřesení v hitparádách. Ne proto, že by Paul Rodgers byl na vrcholu uměleckých sil, neboť nejlepší roky si užil na konci šedesátých a v sedmdesátých letech. Ale proto, že alba vydává natolik sporadicky, že každá z desek kápne do noty starým fanouškům, kteří si pamatují, když Rodgers stál v čele kultovních Free po boku dávno zesnulého kytaristy Paula Kossoffa nebo když vystřelil ke hvězdám s prvními deskami Bad Company. K těm se zpěvák ještě čas od času vrací, ovšem studiovou desku s nimi nenatočil od roku 1982, tedy, od chvíle, kdy se vydal na sólovou dráhu, na které za více než čtyřicet vytvořil pouhá čtyři autorská díla. I proto je vydání novinky „Midnight Rose“ malým zázrakem.
Paul Rodgers vždy svým hlasem představoval dokonalý prototyp hardrockového pěvce se silným bluesovým feelingem a vzhledem k tomu, že debut s Free „Tons Of Sobs“ vydal už v roce 1968, můžeme jej považovat za jednoho z otců hardrockové scény sedmdesátých let. Když Ritchie Blackmore vyhodil z Deep Purple Iana Gillana, ukázal na Rodgerse jako na zpěváka, který ho měl nahradit. Nestalo se, přišel David Coverdale, ale o řadu let později Rodgers v čele jiné rockové legendy stanul. Do reaktivovaných Queen si jej vybral Brian May, protože tvrdil, že jediný, kdo dokáže nahradit Freddieho Mercuryho, je právě Paul. Výsledkem byla příjemná deska „Cosmos Rocks“, která měla daleko do někdejšího vizionářství Queen a Mercuryho fanoušci ji za svou nikdy nepřijali. Rodgersovo angažmá po boku Maye a Taylora skončilo poněkud neslavně pro všechny zúčastněné, což ale nebyla zpěvákova vina, v té době neztratil nic z toho, co mu pánbůh do hrdla nadělil. A neztratil z toho takřka nic do dneška.
„Midnight Rose“ je důkaz, že Rodgers je hříčka přírody. V době, kdy souputníkům Ianu Gillanovi, Davidu Coverdaleovi, de facto i Robertu Plantovi, o Ozzym Osbourneovi ani nemluvě, už dochází dech a jejich vokální projev je mnohem tenčí než v době největší slávy, je Paul Rodgers v podstatě stejně silný jako kdysi, se stále charismatickým, bluesově sytým projevem i ve svých třiasedmdesáti letech. I v současné době vychází z toho samého, co kdysi definovalo Free a na čem stavěl v Bad Company. „Midnight Rose“ není nijak striktně bluesová ani hardrocková deska, na tyto dva styly se Rodgers nikdy neomezoval. I když album otevře v úderné „Coming Home“, což je věc v nejlepších tradicích původních Bad Company (rozuměj nejlépe z dob slavného bezejmenného debutu), v níž Paul ukazuje největší přednosti variability svého projevu. Nehrne se do výšek, spíše dává přednost středním polohám, ale když přece jen pod druhé refrénu namíří k výšinám, okamžitě strká do kapsy své vrstevníky.
Z podobně stylově zaměřených skladeb dominuje bluesově syrová „Living It Up“ a zejména titánská kompozice „Melting“, která vyrůstá z akustických základů a slide kytar, aby s každým dalším veršem nabírala na objemu a skončila jako hardrocková bouře v závěru desku, v němž kytaristé pálí sóla a Rodgers napíná hlasivky až na hranice možností. Na jiných místech odhaluje jemnější stránku tvorby a proto titulní „Midnight Rose“ je načichlá folkem anglického venkova a „Highway Robber“ ukázkou typického amerického písničkářství. Všechny tyhle polohy dávají desce obrovskou pestrost a ukazují Rodgerse jako výraznou uměleckou osobnost. Proto si může dovolit mírný úlet stranou v „Dance In The Sun“, které dominuje nálada prosluněného Karibiku a atmosféra tamních plážových barů.
„Midnight Rose“ je velice dobře poslouchatelné album od člověka, který přesně ví, o čem zpívá a jak mají jeho skladby znít. Uvolněná atmosféra, ať už se Rodgers pustí do blues / hardrockových věcí, kterým dominuje zemitost nebo do lehčeji stravitelných skladeb, v nichž je alespoň pocitově přítomný jistý popový aspekt, je nakažlivá. Čekal by někdo, že po pětapadesáti letech, které uběhly od okamžiku, kdy byl Rodgersův hlas poprvé ke slyšení na legendární „Tons Of Sobs“, že přijde s tak dobrou deskou, jakou je „Midnight Rose“?
|
