Přestože okřídlené heslo punk`s not dead je platné dodneška, ačkoliv Sid Vicious nebo Johnny Thunders by s ním při pohledu na napomádované rádoby pankáče nesouhlasili, na konci sedmdesátých let to tak jisté nebylo. Dva roky poté, co zažil dobu své největší slávy se mělo za to, že punk je mrtvý. Po horkém létě 1977 se začalo všechno sypat. Ze sestavy, která jela slavně neslavné turné Anarchy In The UK, nezbylo skoro nic. Tahouni Sex Pistols a Johnny Thunders And The Heartbreakers už neexistovali, The Damned papírově také ne, ačkoliv se připravili na gotickou budoucnost, jediní, kdo se měli k světu, byli The Clash. Ovšem The Clash a punk… První album punkové bylo, „Give`Em Enough Rope“ s přimhouřením oka také, ale co dál? Punk byl odrovnaný a The Clash měli stále dost síly a rozumu na to, aby neskončili jako Pistole nebo Thundersova parta. Bylo třeba přehodnocovat.
The Clash se hodlali postavit na trosky punkového hnutí a scéně dát nový smysl. Dát nový směr zmateným puberťákům, kteří se najednou styděli za sichrhajsky v nosech, za to, že vypadali, jako kdyby vylezli z popelnice a možná i za své chování napřesdržku z léta 1977. Zlomové se ukázalo být americké turné, na němž The Clash vystoupili spolu s Bo Diddleyem, Screamin` Jay Hawkinsem, představitelem country scény Joem Elym či rockabilly kapelou The Cramps, což byla poslední kapela v jejich přerodu. Věci se daly do pohybu a už je nešlo zastavit. The Clash se zbavili manažera Bernarda Rhodese, který se je snažil udržet alespoň trochu v punkových mezích, odvrhli starou tvář, odmítali veřejně hrát skladbu „White Riot“, hymnu prvotního punkového období a najali producenta Guye Stevense, který byl spojen se scénou, kterou praví pankáči nenáviděli až za hrob, protože měl za sebou spolupráci s Mott The Hoople či Procol Harum. Ačkoliv firma CBS lomila rukama, protože Stevens právě procházel dalším drogovým obdobím (na což o dva roky později dojel), ukázal se pro The Clash být tím pravým.
Koncem léta 1979 začala v londýnských studiích vznikat dokonalá symbióza zvuku a stylu, který měl jednou pro vždy změnit tvář punku. „London Calling“ se považuje za první post-punkovou desku a ačkoliv byl tento termín v dalších letech zcela překroucen synthpopovými partami a taneční scénou, je jisté, že do tohoto se původní punk přetvořil a The Clash byli těmi, kteří jeho prapor měli nést dál k nelibě řady starých fanoušků, kteří brblali něco o zradě ideálů, kudle v zádech a zaprodanosti Americe. Odkazů na první dvě alba se na „London Calling“ příliš nevyskytuje, ale deska ukazuje, jak zejména Joe Strummer a Mick Jones vyrostli ve skvělé autory skladeb, které se nebojí hard rocku, reggae, dubu, popu, jazzu, rockabilly, ska či rhythm n`blues. Všechny tyhle styly na „London Calling“ najdete. Jejich využití krásně dokresluje pestrost a barvitost díla, které je právem řazeno mezi nejdůležitější počiny sedmdesátých let, ačkoliv vyšlo pouhých čtrnáct dnů předtím, než svět přivítal rok 1980.
I když nejde o čistě punkovou nahrávku, Strummerovy texty se od levicově punkového schématu prvních dvou alb příliš neodchýlily. Stále v nich rezonují generační střety, rasové konflikty, nezaměstnanost, chudoba, užívání drog nebo sociální izolace. Jsou však zasazeny do mnohem přívětivějších hudebních reálií. I když album otevře titulní „London Calling“, která nepostrádá rebelující příchuť minulosti a je podle řady zatvrzelých pankáčů jednou z nejlepších skladeb všech dob, deska se z podoby, kterou jí dává titulní píseň, začíná vyvíjet jiným směrem. „Brand New Caddical“ a „Jimmy Jazz“ pomalu začínají kapelu strhávat jiným směrem, v čemž je podpoří ztřeštěné rockabilly „Hateful“, aby celou věc rozštíplo reggae „Rudie Can`t Fail“, v němž široké využití dechových nástrojů bylo něčím neslýchaným. Jenže to byl teprve začátek, první čtvrtina alba (původně deska vyšla jako dvojalbum) je nejvíce tradicionalistická. Dále se ke slovu dostává čiré písničkářství, zabalené do neuvěřitelně přitažlivého obalu, v němž stále ještě rebelský hlas Joea Strummera dělal jistou spojku s minulostí.
Jak stopáž postupuje, odhaluje se obrovské množství hitů, které dokázala kapela napsat. Svižnou „Spanish Bombs“ střídá jazzovými trubkami prodchnutá „The Right Profile“, následovaná jednou z vůbec nejlepších věcí od The Clash, skáčkovou „Lost In The Supermarket“, které jemnější hlas propůjčil Mick Jones. Díky ní, ale i následujícím „Clampdown“ a další úchvatné „The Guns Of Brixton“ je druhá čtvrtina alb nejhitovější. Nejpodivnější je třetí čtvrtina, ve které se střetává klasicky americkým motownem šmrncnutá „Wrong`Em Boyo“ s typicky punkovými věcmi „Death Or Glory“ či „Koka Kola“. Poslední čtvrtina jako kdyby měla za úkol všechno, co The Clash na desce předvedli, nacpat do jednoho žhavého tyglíku a ještě jednou pořádně provařit. Proto je tu skočná rhythm n`bluesová „Four Horsemen“, zhulenecké reggae „Revolution Rock“ (jediný cover na desce původně od Dannyho Raye And The Revolutionaires) a závěrečná hitovka „Train In Vain“, vyznávající lehkonohý rock.
Je jasné, že „London Calling“ je natolik pestrá deska, že mohla lehce skončit v chaotické změti anebo z ní mohlo být geniální dílo. Smrt nebo sláva, jak sami The Clash zpívají v „Death Or Glory“… A vybrala si slávu. „London Calling“ je největší punková deska všech dob, ačkoliv vůbec punková není. Přidržme se proto jen konstatování, že je to úžasné dílo, které The Clash zaručilo nesmrtelnost.
|
