Do osmdesátých let vstupovali The Clash silnější než kdy předtím. Z punkových outsiderů, na které se během anarchie ve Spojeném království nahlíželo spíš jako na partu praštěných levičáckých intelektuálů než na punkové ultras, se stali mezinárodní hvězdu, jejiž album „London Calling“ kromě domovské Velké británie triumfovalo také ve Spojených státech, které začínaly The Clash pomalu objevovat. Na tamní mládež působily levicově zaměřené (tvrdilo se, že až komunistické) texty jako magnet, protože to bylo něco, čím mohla rodiče provokovat a stavět se jim do opozice. The Clash na „London Calling“ ukázali, že nejsou pouze souputníky Sex Pistols a že už dávno punkovou škatulku přerostli. Prezentovali se jako velcí hitmakeři, schopní napsat skladbu, přesahující veškeré styly, která bude snesitelná jak pro staré punks, tak pro komerční rádia.
V roce 1980 kapela pracovala na první (a posledním) filmovém snímku Rude Boy, který vyprávěl příběh fanouška, který sekl s prací v sex shopu v londýnském Sohu a vydal se za cestou ke štěstí v nové životní roli bedňáka The Clash. Z výsledku byla kapela rozčarována a proto se rozhodla film bojkotovat, když už se nepodařilo docílit jeho stažení. Sláva o kariéře na stříbrném plátně se rozplynula rychleji, než se čekalo a proto bylo třeba zaměřit se na hudbu, protože úspěch „London Calling“ přehlížet nešlo. Bylo jasné, že k punku už kapela zpátky couvnout nemůže, ale zároveň ani nemůže vytvořit dvojče „London Calling“. Jediná cesta vedla k ještě větším experimentům a odklonu od původních punkových ideálů, i za cenu ztráty zbytku starých fanoušků. Jestliže je šokovala deska „London Calling“, nebylo to nic v porovnání s tím, co mělo přijít o rok později, kdy došlo k definitivnímu rozmetání představy o The Clash jako punkové kapele.
Záměr vydávat každý měsíc roku 1980 nový singl nevyšel a světlo světa spatřila pouze dub / reggae skladba „Bankrobber“, která navazovala na podobně laděné chvilky z „London Calling“ a zasněně hitovou atmosférou ukazovala, že The Clash jsou stále při chuti. Pokud si fanoušci mysleli, že „Bankrobber“ předznamenává znění čtvrtého alba, pojmenovaného po nikaragujské levicové straně národního osvobození, nemohli se více mýlit. Jestliže „London Calling“ bylo pestré album, na němž The Clash míchali všemožné styly do jedné výsledné podoby, „Sandinista!“ jde v tomto ohledu mnohem dál. Zde se nedbá na to, zda kapela urazí starého punkového fanouška, vše je podřízeno obrovské variabilitě až chaotické povaze desky, na níž se mísí funky, jazz, gospel, rockabilly, reggae, ska, kalypso, folk, dub, rap a rhythm n`blues. Rozdíl oproti kořenům v „Janie Jones“ či „White Riot“ nemohl být větší. The Clash už byli jiná kapela.
U alba „Sandinista!“ je nutné zdůraznit jeho délku, protože sto čtyřicet čtyři minut je neuposlouchatelná délka, při které se projevila velká bolístka toho, že kapela neměla na naplnění tříalbového prostoru dostatek dobrého materiálu, takže výsledek je ředěn skladbami nevýraznými, které snahu řady hitů spíše sabotují. Trháků., které se zabydlely jak v koncertním repertoáru kapely, tak na budoucích výběrových albech, je tu pomálu. Vlastně jeden dva, úvodní „The Magnificent Seven“, v níž dominují regae kytary a rapový projev frontmana Joea Strummera a zvonivé „Somebody Got Murdered“, což je klasický rockový kousek. Dalších třicet čtyři skladeb takové ambice nemá, ačkoliv ani v jejich případě nelze mluvit o tom, že by šlo o špatné kousky. Těch dobrých, ač jsou míchány s méně přesvědčivými, se najde slušná řada.
Pokud pomineme naprosto zbytečnou šestou část desky, která obsahuje remixy či nové verze už slyšench skladeb, ze zbylých pěti části se dá vybrat konkrétní skladba, která ukáže, že The Clash byli pořád hodně silnou kapelou. Jenže je třeba obrnit se trpělivostí, protože místy kapele ujedou její experimentální choutky a tvoří materiál, který ji ne zcela sluší. Mezi ním ale povstávají „Up In Heaven (No Only Here)“, „Charlie, Don`t Surf“, „Something About England“, či ukázka stařičkého punku „Police On My Back“, který kapele znovu nebývale sluší. Přítomnost skvělých skladeb zdůrazňuje, jak důležitý by pro desku byl radikální střih, který by snížil počet skladeb na polovinu. Pokud by k němu došlo, mohlo se „Sandinista!“ rovnat „London Calling“. Takhle stojí daleko za ním.
„Sandinista!“ představuje vrchol experimentálních snah The Clash. Přestože deska byla mezi fanoušky znovu úspěšná (kritika ji sepsula), kapela jako kdyby se zalekla, kam až je schopna dojít a pomalu začínala své choutky redukovat. Mohly za to také vnější vlivy, protože rok 1980 byl rokem, kdy Velkou Británii pobláznila heavymetalová vlna. A The Clash nebyli těmi, kdo by s ní byl v souladu. kromě kytarista Micka Jonese, který v tisku najednou pěl chválu na Saxon, Iron Maiden či Diamond Head. Tím se začala prohlubovat propast mezi ním a kapelou, která zanedlouho měla doznat rozměrů Grand Canyonu…
|
