Jsou chvíle, na které člověk nezapomene. Může jít o zásadní životní milníky, ale také všední momenty, z nichž se zpětně tvoří barvitá a mnohdy výrazně nostalgická mozaika celého života. Jeden takový dílek v mých vzpomínkách představuje první setkání s kapelou Obituary. Psal se začátek devadesátých let, když mě kamarád pozval k sobě domů, aby mi spustil "cosi neuvěřitelně brutálního". Nešlo o nic jiného, nežli debutovou fošnu amerických smrtonošů. Když se z Hi-Fi soustavy, kterou si rodiče mého kámoše přivezli ze Západního Německa, začal linout hrdelní growling Johna Tardyho, nevěděl jsem, jestli mám dříve žasnout, nebo se - ve svých dvanácti letech - trochu bát. Každopádně šlo o okamžik, který z mé paměti nikdy nevymizí a předpokládám, že na tom hodně lidí bude velmi podobně.
Existuje mnoho výborných deathmetalových kapel, jen několik z nich ale požívá výsadního postavení. Většinou jde o jména, která stála u zrodu příslušného žánru, o průkopníky a výjimečné vizionáře. Patří sem Schuldinerův spolek Death, který položil pevné technické základy žánru, Morbid Angel, kteří svět uzemnili geniálním debutem "Altars of Madness", Cannibal Corpse, jež je možné označit za nejznámější kapelu v daném ranku, a Obituary, kteří do "velké čtyřky" patří zejména díky svému jedinečnému frontmanovi. Zábavným faktem je, že všechny zmíněné smečky jsou spojeny s Floridou, tedy jakýmsi symbolem bezstarostné a prosluněné atmosféry. Každé světlo ale musí mít svůj temný protipól, jenž jej dotváří k duální dokonalosti. S jistou nadsázkou můžeme tedy říct, že na Floridě tuto úlohu - ve své beztrestné formě - zastávají právě deathmetalové spolky.
Když se na začátku osmdesátých let bratři Tardyové projížděli na svých kolech sousedským teritoriem, zaujal je zvuk vycházející ze zkušeben kapel Savatage a především místních hrdinů Nasty Savage. V tu chvíli John s Donaldem zavětřili sobě blízkou krev. Brzy nato začal Donald chodit ke svému kamarádovi, který vlastnil bicí soupravu, a právě tam učinil první zkušenost s příslušným nástrojem. To přimělo dalšího člena této floridské klučičí party, Trevora Perese, aby si pořídil kytaru. Jejich společný jaming sledoval John, který u toho začal jen tak spontánně pobrukovat. Aniž by to kdokoli tušil, právě v tu chvíli se v garáži u Tardyů (s velkorysým přístupem jejich rodičů) zrodil zárodek pozdějších deathmetalových bohů Obituary.
První jméno kapely, kterou trojice mladíků založila v roce 1984, bylo ovšem Executioner, z něhož bylo později - kvůli podobnosti s jiným spolkem - vyjmuto úvodní písmenko. To už bylo v době, kdy měli pánové naposlouchanou daleko tvrdší muziku, v čele s Venom, Possessed, Slayer a především Celtic Frost, z jejichž tvorby Obituary vycházejí v podstatě dodnes. Heavy metal už nebyl dostačující, kluci našli smysl v podstatně agresivnější hudbě a hodlali se stát její součástí. Společně s basistou Jerome Grablem a druhým kytaristou Jerry Tidwellem začínající floridská smečka vydala několik demo nahrávek, a poté dvojici songů "Find the Arise" a "Like the Dead", které se objevily na kompilaci "Raging Death", díky čemuž si kapely všimlo daleko větší množství fanoušků.
Ještě před nahráním debutu došlo k důležité obměně sestavy, když basistu Jeroma nahradil Daniel Tucker a Jerry Tidwella Allen West, tedy jeden ze zásadních - ale později také dosti problémových - muzikantů deathmetalové historie. Kapela se při tvorbě debutového alba "Slowly We Rot" vydala do studia Morrisound, kde tvořila zmíněné demonahrávky, a zároveň se přejmenovala na daleko zvučnější Obituary (jméno vybral John Tardy při náhodném listování slovníkem). Díky celkově příznivé situaci pro tvrděmetalové žánry si kapelu pod svá křídla vzala firma Roadrunner Records, a producentem alba se stal Scott Burns, jenž si předtím udělal jméno spoluprací s formacemi Death a Sepultura. Debutová fošna byla z důvodu nutnosti prodloužení stopáže nahrána ve dvou fázích a do chřtánů hladových deathmetalových fanoušků vpuštěna 14. června roku 1989.
Sluší se začít art-workem. Hnijící mrtvola pomalu stékající do odpadních vod vypadá hezky, ještě brutálněji ale působí logo kapely s ostrými hroty, potřísněnými čerstvou krví. Bylo jasné, že se pod takovým obalem bude skrývat hudební peklo, a přece úvodní tóny musely sejmout i toho nejotrlejšího metalistu. Album otvírá ikonické záhrobní mini-intro, po jehož utichnutí Donald projede přechodovou soustavu a jeho brácha předvede něco chorobného a temného, něco, co jakoby nepocházelo z tohoto světa. Nelidský growling vytažený až z paty, hororově tísnivý, animálně zlý, teatrálně dávivý, a přece silně přitažlivý a neskutečně atraktivní. Hlas, který vytahuje démony z duší a dovoluje jim uspořádat divoký makabrózní karneval. Kdo tohle okamžitě nevypne, nemůže být úplně v pořádku. Jenže poslech podobné hudby působí zároveň jako psychoterapie, vyčištění a úklid nitra, do kterého se už démoni vracejí vyřádění, klidní a neškodní.
Hudba Obituary vždy čerpala z bratrského thrash metalu. Tam, kde ostatní spolky vymýšlely zapeklité technické postupy, Tardyovci volili riffovou přímočarost, vykreslenou v působivých minimalistických rovnicích. Stejné je to se zpěvy, které jdou po intuitivním hudebním smyslu a muzice slouží vyluzováním souvztažně zvukomalebného řevu. Koncepční hlubokomyslnou lyriku u Obituary nehledejme, část textového obsahu je mnohdy dílem studiové improvizace. Tradiční jsou pro kapelu rovněž pomalá doomová tempa, debutový zápis je ale v tomto ohledu odlišný. Přednost tenkrát dostala rychlost, a to v souladu s thrashem, který se na konci devadesátek nacházel na tvůrčím i kvalitativním vrcholu. Floridský kvintet sice člení debutové songy změnami temp, s nástupem akceleračních - mnohdy možná až zbytečně uhnaných - lavin ale nikdy příliš dlouho neotálí.
První zápis Obituary je povedený v celé své délce a žádná z tuctu skladeb neznamená šlápnutí vedle. O typické deathmetalové album ale nejde ani z pohledu uhlazené zvukové produkce (k pověstnému podladění došlo až na příští desce). Hudebníci každopádně překvapují množstvím nápadů (často spontánních) i zvládnutím řemeslné oblasti, přestože jim chyběla vyhranost z živých vystoupení. K pamětihodným okamžikům patří stopa "Til Death", konkrétně pasáž, ve které na sebe maniakální Tardy navalí hordu chytlavě houpavých riffů. Neodolatelně působí punkově uhnaná rytmika v kusu "Gates to Hell", kulometné bicí a thrashmetalová smršť songu "Suffocation", střídání temp v celkově strhující "Intoxicated" nebo další brutální várka Johnových vokálů v "Deadly Intentions", které dokazují obdivuhodnou ohebnost frontmanova hlasu. Na albu ovšem figuruje skladba, která převyšuje nejen všechny debutové songy, ale dost možná stojí na vrcholu playlistu floridské smečky vůbec.
Titulní song rozjíždí výhrůžný doomový marš. Brzy se přidá pištivá sólující kytara a hravé groovy přechody. Je to velmi působivé, nicméně pokud jste skladbu alespoň jednou v životě slyšeli, víte, že vše zmíněné je pouhou předehrou k tomu, co bude následovat. Konkrétně k dvojici grandiózně zriffovaných a tempově roztancovaných pasáží, které jsou vrcholem thrash/deathové fúze. Neskutečně dynamické plochy, jež skvěle fungují i čtyřiatřicet let po vzniku a díky své nadčasovosti budou fungovat napříč všemi staletími. Vrcholné tvůrčí představení a jedinečný pomník floridské kapely, to je skladba "Slowly We Rot". Toto tvrzení ale můžeme klidně vztáhnout na celé album, se kterým Obtiuary nekompromisně rozřízli brány hudebního byznysu a mohli začít počítat dny, měsíce a roky nastupující slávy.
|
