Stockholmští Electric Boys nikdy nebudou největší kapelou na světě a jakýkoliv mainstreamový úspěch (kromě pravidelného umisťování ve švédských rockových hitparádách) se jim navždy bude vyhýbat. Toto konstatování je jednou z největších křivd rock n`rollu, protože Electric Boys jsou kapela, která by si úspěch zasloužila. Nejen pro svou mravenčí práci (zejména posledních patnácti let), ale hlavně proto, že jejich hudba je natolik specifická a svým způsobem i geniálně napsaná, že skutečnost, že ji znají jen skalní fanoušci, je zarážející. Parta kolem zpěváka a kytaristy Connyho Blooma ale požívá silné kultovní postavení, možná takové, jaké po právu náleží finským kolegům Hanoi Rocks, u kterých Bloom několik let působil.
Když si vezmete desky z druhé vývojové etapy, tedy z let po roce 2010, kdy definitivně skončilo působení Connyho Blooma a basisty Andyho Christella u Hanoi Rocks, dojdete k překvapivému závěru, že tato vysoce kvalitní alba jsou natolik vyrovnaná (na druhou stranu neuvěřitelně pestrá), že se jedná o malá mistrovská díla. A je jedno, zda na nich jsou Electric Boys zastánci stařičkého rhythm n`blues po vzoru The Rolling Stones, vyznávají práskavý glam punk Hanoi Rocks či inklinují (zejména na minulé „Upside Down“) k hard rocku sedmdesátých let. Co dělají, dělají skvěle a spojnicí mezi těmito deskami, ale i se starší trojicí ze začátku devadesátých let, je především kvalitní písnička. Laťka, pod kterou tahle parta nikdy nepodleze, je i po více než třiceti letech nastavena proklatě vysoko.
Novince „Grand Explosivos“ dominuje pestrost, které ustupuje hardrocková zemitost minulého počinu, vlivy Deep Purple či UFO jsou vyměněny za funkovější momenty (asi po vzoru dávného debutu „Funk-O-Metal Carpet Ride“) či punkovější přístup bez toho, aby tím jakkoliv trpěla osobitost tvorby. Jen jsou místa (jako úvodní „When Life Treats You Funky“) o něco překvapivější, protože se čekalo, že tak rozvernou náladu a lehkou podobnost s původními Red Hot Chili Peppers Electric Boys nechali na prvních dvou (třech…) albech. Sluší jim dokonale, ačkoliv hřívy už prořídly a o vrásky na tvářích zejména letitých tahounů Blooma a Christella není nouze. S léty přibývá nadhled, který je pro „Grand Explosivos“ dominantní, a dokazuje, proč má kapela fanoušky oddané až za hrob. Oni totiž vědí, v čem spočívá výjimečnost této výtečné party.
Electric Boys se nachází v období, kdy jsou hravější, experimentálnější a mají chuť do hudebních dobrodružství. Proto je tu „When Life Treats You Funky“, ale i podobně funky ztřeštěné „Learjet“ nebo „Cozmic Jagger“. Proto jsou tu také „Domestic Blitz“ a „The Great Believer“, které by mohly být nejdivočejšími položkami v diskografii Hanoi Rocks v době, kdy u nich Bloom s Christellem působili, zejména v časech posledního alba „Street Poetry“. Kapela myslela i na hitová místa, ač tentokrát s nimi o něco málo šetřila, ovšem když vystřihne přitažlivé kusy „I`ve Got A Feelin`, „Missed Her By A Minute“, či „Karma`s Gonna Get You“, dělá to s naprostou lehkostí a silným hitovým potenciálem, který by dokázal zbourat nejednu hitparádu. V takových momentech jsou Electric Boys nejsilnější přesně takové skladby jsou potřebným kořením jejich desek - kompozice, které vynikají mezi vším hudebním dobrodružstvím jednodušší strukturou a líbivým charakterem.
„Grand Explosivos“ je další skvělou sbírkou do pozoruhodné diskografie navýsost zajímavé kapely. Těžko soudit, zda je lepší nebo horší než předchůdci, protože je opět skvělá. Kapela moc dobře ví, co dělá a jak má tvořit z nejlepších ingrediencí. Mezi švédskými kapelami Electric Boys září jako stále málo objevený diamant.
|
