"Nejčastější věcí, kterou jsem četl, když kritici popisovali naši hudbu, bylo to, že je obtížné zařadit nás do žánru: je to rock, metal, progresivní metal, groove metal?", prohlásil kdysi kytarista francouzsko-irských Molybaron Gary Kelly a zároveň si i odpověděl - "Věřím, že je to všechno z uvedeného…" Tím máme vyřešeno, co od třetího alba kapely čekat žánrově. Název „Something Ominous“ je také dostatečně vystihující – Molybaron zní občas vskutku zlověstně, přitom ale klidně sází na vzletné melodické refrény a nebojí se sklouznout až k popovému popěvku, nicméně činí tak stejně suverénně, jako když začnou nu-metalově poštěkávat.
Vzhledem k hudebně-chameleonskému způsobu chování Molybaron je asi nejuniverzálnějším záchytným bodem alba jeho atmosféra. Pokud vás stoprocentně nevcucne úvodní titulní skladba s napínavým kytarovým motivem, plazivě jedovatým a velmi výrazným vokálem, stupňující se intenzitou, technickou zručností, i chytlavým refrénem, u nějž je otázkou, zda obdivovat víc podmanivou zpěvnost (ač ze zcela jiného soudku, Molybaron by se klidně mohli poměřovat se zpěváčky z Týr) nebo ostře nekompromisní a našlápnutý výraz, měla by to udělat následující hitovka „Set Alight“ s nejvýraznějším melodickým sloganem, který se zařezává do závitů s účinností chirurgického skalpelu, živočišným kytarovým sólem a neúnavným nářezem bicích. Tedy alespoň v případě, že patříte k příznivcům melodií. Pro ty, kteří dávají přednost méně sjízdným a agresivnějším postupům je nachystána „Billion Dollar Shakedown“, o níž by si Molybaron mohli dobře pokecat třeba s Life Of Agony, a pokud by již definitivně nerozhodla tato skladba, ukřičeně emotivní „Breakdown“, která trochu klame tělem v úvodním jemném motivu a pohodové sloce, s rytmikou, jež vytváří zabijáckou atmosféru a strhující gradací vítězství spolehlivě dokoná. Zpočátku úlevně funguje zklidňující „Daylight Dies In Darkness“, její plačtivost, které dominuje výborný zpěv, však ve finále rve srdce, uvolněně rafinovaná „Reality Show“, pokukující po Muse, laškující s tanečností se parádně rozskotačí v refrénu, finální kladivo „Vampires“ s lehkým odérem gotické tajemnosti zdůrazní, že chytlavé refrény jsou mistrovská disciplína Molybaron. Tvrdit, že bez „Pendulum“ by deska byla zajímavější je trochu rouhavé, ale pokud si někde Molybaron vybrali obyčejnější chvilku, je to tahle trošku nervózní věc. Nicméně to je jen lapání drobných mušek na jinak strhující desce.
Osvěžující pohled na progresivní metal. Agresivní, emotivní, hravé, melodické, multináladové album „Something Ominous“ nabízí chytlavý zážitek na první dobrou, stejně jako důkladně propracovanou porci materiálu, jehož detaily lze objevovat nekonečně dlouho. Metalová alternativa někdy může být úžasně zábavná disciplína.
|
