Kdeže loňské sněhy jsou…. Kdeže by se dnes Baroness mohli nazývat sludgemetalovou kapelou, která sázela na zatěžkaná, sabbathovská tempa, bažinatou atmosféru či titěrné indierockové vlivy? To už prakticky neplatí, ale tato skutečnost překvapivá není. Pro toho, kdo zná diskografii kapely a její příběh, nastartovaný před dvaceti lety, je „Stone“ logickým vyústění předchozího vývoje. Přesto je jasné, že deska vzbudí nejvíce kontroverzí ze všech nahrávek Baroness, ačkoliv nan ní John Baizley a jeho kumpáni pilují výraz takřka k dokonalosti. Ten trend byl znát už na poslední desce „Gold & Grey“, ale Baroness mu plně podléhají až zde, což možná řada starých fanoušků ponese nelibě, ovšem takový je vývoj a ten se nedá žádné kapele upírat ani za cenu ztráty několika doposud věrných.
Co se u Baroness změnilo? Především přístup, kapela nakročila k mnohem větší melodičnosti a srozumitelnosti. I John Baizley může více využívat různé polohy a rozsah hlasu, už se nemusí cítit limitován konvencemi. Když kapela začínala, bylo tomu jinak, protože tehdy vytvořila jasný průsečík mezi klasickým sludge metalem a progresivním přístupem, za což si zejména na domovské americké scéně vysloužila uznání, které vedlo k definitivnímu průlomu v roce 2012, kdy se deska „Yellow & Green“ umístila na třicáté pozici oficiální americké hitparády. To byl okamžik, kdy se Baroness namlsali úspěchu a další tvorbu mu začali stále více podmiňovat. Nastartovali proces změkčování zvuku i produkce, a skladby začali psát tak, aby jim rozuměly široké masy posluchačstva. Zdálo se, že tento trend vyvrcholil na „Gold & Grey“, ovšem „Stone“ jde ještě mnohem dále.
Není to komerční deska, která by si dávala za cíl útočit na mainstreamové publikum, ale je to nejvíce rocková a písničková deska, s jakou kdy Baroness přišli. Zkrátka nepřijdou ani milovníci progresivních fines a milovníci složitějších pasáží, ale ty už nejsou v tvorbě čtveřice ze Savannah v Georgii natolik směrodatné. Vždyť hned úvodní skladba „Last Word“ (po intru „Embers“) nejprve ukáže starou tvář kapely, aby se s příchodem Baizleyho zpěvu rozplynula do mnohem jemnějších poloh, takových, jaké ve finální fázi vyznávala britská Anathema. Je to jen jedna z tváří nové desky, ale Baroness vyloženě sluší. „Last Word“ ostře kontrastuje s následující „Beneath The Rose“, která se jako jedna z mála výrazem blíží spíše starým deskám, ať to byla „Red Album“ či „Blue Record“. Podobným směrem míří ještě „Magnolia“, které svědčí chaotická struktura a progresivní složka, což je aspekt, který z tvorby Baroness nevyprchává ani ve chvílích, kdy se muzikanti rozhodli k zpřístupňování zvuku.
Jestliže kapela (jak by se mohlo zdát podle skladeb „Magnolia“ či „Beneath The Rose“) kořeny ctí a vnímá jejich důležitost, v „Anydone“, „Shine“ nebo „Choir“ se mísí i ozvěny hard rocku sedmdesátých let. Něco podobného si Baroness vyzkoušeli na desce „Purple“, která je považována za jejich nejdůležitější dílo, na němž ruku v ruce s autorským materiálem jde i vypulírovaná produkce, což není věc, která by u Baroness měla své pevné místo. „Purple“ konkuruje novinková „Stone“, přestože hardrockové vlivy nahrazují alternativnější trendy, které na škodu rozhodně nejsou.
Ne, že by se jednalo o nejlepší album této kapely, protože „Purple“ bude pravděpodobně navždy nejzásadnější a nejhitovější nahrávkou, která změnila osud této party. „Stone“ ale krásně dokresluje její příběh a touhu posouvat hranice tvorby lidštějším směrem.
|
