„Sandinista!“ bylo zbytečně přeplácané album“. Jednoznačný verdikt vynesla ostrovní média, ovšem The Clash byl takový odsudek ukradený. S deskou byla kapela spokojena, „London Calling“ zaznamenala průlom i ve Spojených státech a ani „Sandinista!“ nevykazoval o mnoho horší čísla, ačkoliv se jednalo o mnohem méně přístupnou a více než dvě hodiny dlouhou desku. Jestliže s „London Calling“ The Clash překročili svůj Rubikon, se „Sandinistou“ si spokojeně rochnili na jeho druhém břehu, což jim vyneslo odsudky ze strany klasických punkerů, kteří nad The Clash začínali lámat hůl. Ovšem na to, aby kapela dokázala nějak racionálně přemýšlet, co s tímto stavem udělat, začaly jí zmítat vnitřní spory. Na jedné straně stál frontman Joe Strummer a basista Paul Simonon a na straně druhé kytarista Mick Jones. Bubeník Topper Headon se od celé věci držel dál, protože jej stále více zaměstnávaly dosud tajené drogové problémy, které mu začínaly přerůstat přes hlavu.
The Clash se po komerční stránce na začátku osmdesátých let výjimečně dařilo, po stránce lidské byli v troskách a jedním z důvodů byl manažer Bernie Rhodes. Ten se s kapelou po „London Calling“ nerozešel v dobrém, ale Joe Strummer, podporován Paulem Simononem, si vymínil jeho návrat. „Pokud se Bernie Rhodes nevrátí a nedá The Clash dohromady, kapela končí,“ řekl Strummer, proti čemuž se postavil Mick Jones, který kdysi Rhodesův odchod kvitoval nejvíce. Najednou byl oheň na střeše a místo toho, aby Rhodesův návrat The Clash stmelil, rozdělil členy kapely ještě více. Rhodes měl podmínku že kapela udělá album, které bude jednodušší a přehlednější než „Sandinista!“, na což najal i producenta Glyna Johnse, jenž v minulosti spolupracoval s The Beatles, The Rolling Stones, Led Zeppelin a dalšími největšími jmény rockové historie. Tento krok rozpálil doběla Jonese, který chtěl mít nad procesem vzniku desky větší dohled, jako tomu bylo u „Sandinisty“.
K rozporům docházelo i při debatách o formátu desky. Mick Jones, ač největší hardrockový a heavymetalový fanoušek v kapele, prosazoval, aby šlo o dvojalbum, v němž bude důraz kladen na taneční rytmy. To k Jonesově nelibosti kapela smetla ze stolu a spolu s Glynem Johnsem osekala původně sedmasedmdesátiminutový materiál na třičtvrtě hodinu, zejména Strummer a Rhodes prosazovali větší návrat k jednoduchosti a s nadsázkou řečeno k punkové přímočarosti. Punková však „Combat Rock“ v podstatě není, ačkoliv obsahuje největší hit kapely, skočnou „Should I Stay Or Should I Go“, která starým pankáčům kápla do noty. Na desce je však takřka ojedinělá. „Combat Rock“ navazuje na „Sandinistu“ možná více, než bylo kapele milé, ale není tak nestravitelným kusem hudby.
Ačkoliv „Ghetto Defendant“, ve které si v roli doprovodného zpěváka zahostoval beatnický básník Allan Ginsberg, je v podstatě čisté reggae, „Owerpowered By Funk“ (jak už název napovídá) skotačí ve skočném rytmu funky, „Straight To Hell“ je jakési temné kalypso a „Sean Flynn“ hypnotizující výlet někam do post-punkového polosvěta, pyšní se album o fous rockovějším charakterem než „Sandinista!“. Dokazuje to razantní otvírák, burcující „Know Your Rights“, v němž Strummer přednáší svůj levicově zaměřený text, který se odlišuje od většiny alba, zaobírajícího se důsledky války ve Vietnamu. Velice výraznou položkou je „Rock The Cashbah“, která stojí na důmyslné klavírní lince, již vymyslel Topper Headon, a halasném refrénu, jenž byl dílem Strummera. Nenápadnou, ale o to působivější je závěrečná „Death Is A Star“, stavící na barovém piánu, která má až nakažlivou atmosféru poválečné západní Evropy z přelomu čtyřicátých a padesátých let.
Díky „Should I Stay Or Should I Go“ a „Rock The Cashbah“ album vystřelilo směrem k horním patrům žebříčků ve Velké Británii i Spojených státech, na obou nejdůležitějších trzích se dostalo do první desítky. V Americe se prodaly dva miliony kusů, což byl na někdejší punkové zhýralce nevídaný výsledek. Ani tento úspěch nemohl odvrátit nevyhnutelné. Takřka hned po vydání alba kapela uspořádala schůzku, na které byl bubeník Topper Headon požádán, aby The Clash opustil. Byla to pro něho rána z čistého nebe, ačkoliv všichni kolem věděli, že se k něčemu podobnému schyluje. Kapela veřejnosti neoznámila pravý důvod Topperova odchodu, tisku poskytla informaci, že bubeník odchází z důvodu vyčerpání. Skutečnost byla taková, že závislost na heroinu mu přerostla přes hlavu a takřka zdecimovala jeho velký talent.
Turné bylo za dveřmi, proto kapela sáhla k nejjednoduššímu řešení a za bicí soupravu povolala Terryho Chimese, zakládajícího člena, který nahrál debutové album a člověka, kterého v The Clash střídal v roce 1978 právě Headon. Ačkoliv se mohlo zdát, že s Chimesem The Clash naváží dlouhodobou spolupráci, opak byl pravdou. Terry nehodlal v kapele zůstávat delší dobu a všichni se dohodli na tom, že po konci turné potřetí a definitivně naposledy odejde. Neměla to být ale jediná změna, která The Clash čekala. „Všichni si mysleli, že za vyhazovem Micka Jonese stojím já,“ řekl manažer Bernie Rhodes, „ale pravda to nebyla. Tuhle věc připravovali Joe Strummer a Paul Simonon už delší dobu.“ Vše se naplnilo koncem roku 1983, kdy Jones přestal s konečnou platností být členem The Clash. Kapela byla během jednoho a půl roku, v němž zažívala svůj největší úspěch, poloviční…
|
