Jelikož The Beatles jsou padesát let na pravdě boží, může letos desku vydat, kdo chce, ale stejně událostí roku bude nové album od The Rolling Stones, největší fungující kapely na světě, která loni oslavila šedesát let působení, což je číslo, které samo o sobě nutí smeknout klobouk. Navíc, když Mick Jagger letos oslavil osmdesátku a Keith Richards se na oslavu téhož jubilea chystá koncem roku. Novinka „Hackney Diamonds“ přichází dlouhých osmnáct let od poslední řadovky „A Bigger Bang“, takže se s ní ani nepočítalo. Už jen z toho důvodu, že The Rolling Stones mají své jisté a jsou dávno legendou, jež před dvěma lety ztratila jednoho z letitých souputníků, bubeníka Charlieho Wattse. V den jeho skonu by si na pokračování kapely nikdo nevsadil ani pětník, ač Watts nebyl nejvýraznějším členem, byl skoro šedesát let nedílnou součástí kapely a když odejde někdo takový, následuje zpravidla okamžik, v němž se ohlašuje konec kariéry. V The Rolling Stones nepřišel a místo něho je tu nová deska s řadou hvězdných hostů a několika kooperacemi, ve které se nedoufalo ani v nejdivočejších snech.
Člen The Beatles na desce The Rolling Stones? To je věc, která v dobách největší slávy obou kapel byla myslitelná asi jako život na Měsíci. Dnes je to realita a Paul McCartney se šklebí do objektivu fotoaparátu spolu s Jaggerem a Richardsem, a bez mrknutí oka natáčí basové party do staromilské, roztomile grázlovské „Bite My Head Off“. Dávné křivdy jsou zapomenuty a někdejší řevnivost dávno otupil běh času. Podobné to je i u bývalého basisty Billa Wymana, který kapelu opustil po turné k desce „Steel Wheels“ a rozhodně se nedalo říct, že by to bylo za nejpřívětivějších okolností. Na tvorbě nové desky se podílel taky, když natočil basové party do skladby „Live By The Sword“, ve které je ke slyšení i zesnulý Charlie Watts. Tím je pohromadě sestava ze sedmdesátých a osmdesátých let, které navíc sekunduje Elton John. A když na jiném místě alba řádí Lady Gaga, dá se mluvit o podávání generačních rukou. Ani taková jména by nebyla nic platná, kdyby „Hackney Diamonds“ obsahovala jen průměrný materiál, což se u The Rolling Stones v minulosti také dělo.
Jenže „Hackney Diamonds“ je skvělá. Ač je to klasická deska The Rolling Stones, je v tomhle její největší síla, protože pánové všechny skladby podávají s obdivuhodnou energií a šarmem, že na svou stranu musí strhnout i zarytého odpůrce letité tvorby. Přitom v tom není nic složitého či nuceného. Z The Rolling Stones skladby padají samy a jejich krása je zaručena starým talentem Jaggera s Richardsem, kterým s kompozičním procesem místy pomohl i producent Andrew Watt. Pro něho je to další trefa do černého a po výtečné práci na „Patient Number 9“ Ozzyho Osbournea pravděpodobně zažívá vrchol producentské kariéry. I díky němu The Rolling Stones zní maximálně přitažlivě a skladby na „Hackney Diamonds“ jsou nejsilnější za dlouhou, ale opravdu dlouhou řadu let.
Deska je z těch nahrávek, na nichž sedí každá melodie, každý kousek textu, každý riff i každá vokální linka. Už ve chvíli, kdy Keith Richards hrábne do strun a svým klasickým ležérním a nonšalantním stylem rozjede singlovou „Angry“, je jasné, kolik udeřilo. Otvírák ve stylu „Start Me Up“ či „It`s Only Rock N`Roll“ dá vzpomenout na zlaté časy přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy The Rolling Stones byli na absolutním vrcholu sil. Tehdy byly vyprofilovaní, dnes sází na větší pestrost, což je jedna z věcí, která z „Hackney Diamonds“ dělá skvělé album a z každé obsažené skladby hit. Nejsilněji jsou hitové tendence (kromě „Angry“) cítit v ultimátních a chytře napsaných „Get Close“ (opět s hostujícím Eltonem Johnem), „Whole World Wide“, „Mess It Up“ a „Sweet Sound Of Heaven“, kde hraje na klávesy Stevie Wonder a druhý pěvecký part obstarává Lady Gaga.
Přestože padly názvy pěti skladeb, rozhodně to neznamená, že by zbylých sedm věcí stálo v jejich stínu. Kromě toho, že „Hackney Diamonds“ je nečekaně pestrá deska, je to také velmi vyrovnaná kolekce a při výběru nelze šlápnout vedle. I na první poslech spíše nevýrazné „Live By The Sword“, „Depending On You“ či „Tell Me Straight“ se postupně rozzáří do krásy a skvěle doplňují zmíněné hitovky. Své opodstatnění má i countryová „Dreamy Skies“, která náladou může evokovat někdejší stylovou rozevlátost slavného dvojalba „Exile On Main St.“ a závěrečná „Rollin` Stone Blues“, coververze starého bluesového standardu Muddyho Waterse z roku 1950. která je příznačně zařazena na závěr alba, protože s ní se uzavírá kruh kariéry The Rolling Stones a jejím prostřednictvím se Jagger a Richards (nikdo jiný v ní nehraje) symbolicky vrací k prvním dvěma albům The Rolling Stones, která obsahovala pouze coververze starých bluesových věcí. Proč ale mluvit hned o uzavřeném kruhu? Jednoduše... Konec všeho totiž může být blíž, než se zdá…
Vydání „Hackney Diamonds“ je bezpochyby událostí roku. Překvapující a docela nečekané je to, že deska je velmi vážným aspirantem i na nejlepší letošní album. A ta ocenění, která The Rolling Stones pár dnů po vydání sbírají, nejsou pouze za zásluhy. Jsou za to, že kapela přišla s nejlepším dílem od pětačtyřicet let starého alba „Some Girls“, což je ohromná věc.
|
