Řada hudebních historiků se shoduje na tom, že faktický konec The Clash nepřišel až v roce 1986, ale ve chvíli, kdy kapela vyhodila bubeníka Toppera Headona. Dokonán byl, když to samé provedla s kytaristou Mickem Jonesem a po největším úspěchu kariéry, který přinesla deska „Combat Rock“, se The Clash ocitli v troskách, nebot v jejich řadách zbyl pouze zpěvák a kytarista Joe Strummer a basista Paul Simonon. Poháněni manažerem Berniem Rhodesem ještě jevili vůli pokračovat, ačkoliv věděli, že celá věc nabírá nešťastný směr. „Combat Rock“ se v Americe prodaly dva miliony kopií, což bylo nezanedbatelné množství a na takový úspěch bylo třeba navázat. Že se to kapele nepovedlo byla věc druhá, nicméně v roce 1983 ji bylo ještě nutné doplnit o další členy. Nevydržel v ní totiž ani bubeník Terry Chimes, který nahradil Toppera a Joe Strummer začal také jevit zaječí úmysly.
Bernie Rhodes angažoval kytaristy Vince Whitea a Nicka Shepparda, a za bicí se posadil Pete Howard. Že je pryč původní atmosféra, ukázalo turné „Out Of Control“, na které se The Clash vydali s novou sestavou, na níž se fanoušci dívali s nedůvěrou. Kapela (hlavně Rhodes) čekala, že by je mohlo zlomit nové album, které začalo v roce 1984 vznikat v mnichovských studiích. Jeho nahrávání od počátku provázely problémy, protože producentskou stoličku opanoval Rhodes, což se zásadně nelíbilo Strummerovi, který původně chtěl desku sám produkovat. Atmosféra při natáčení houstla, až zpěvák bouchl do stolu a z Německa odjel zpět do Velké Británie. Rhodes byl rozhodnutý dokončit album za každou cenu a proto angažoval studiové muzikanty. White se Shepperdem se přece jen objevili, aby odehráli své kytarové party. To neplatilo o Howardovi, který, ač byl dobrým bubeníkem, je na desce nahrazen automatem.
Není to ale využití automatického bubeníka, co z „Cut The Crap“ dělá průměrnou a v zásadě nevydařenou desku. Jasně se ukázalo, že duše The Clash zmizela s Headonem a Jonesem, neboť druhý jmenovaný měl nezastupitelnou roli v kompozičním procesu. Nevydařily se ani skladby, ačkoliv v řadě z nich jako kdyby se The Clash chtěli vrátit k punkovým kořenům („Movers And Shakers“ či „We Are The Clash“ zní hlavně díky chuligánským sborovým refrénům jako kdyby pocházely z památného roku 1977), ovšem celkový dojem z alba není dobrý. Může za to i značně chaotická úvoní skladba „Dictator“, v níž kapela dala průchod experimentátorských choutkám a vytvořila spíše změť zvuků než skutečně hodnotné dílo. Podobně nedotaženě (i co se týče textové oblasti) působí „Are You Red…Y“, „Dirty Punk“, „Three Card Tricks“, či „Play To Win“, které lze jen těžko srovnávat s kapelní klasikou.
Té je na desce po málu. Můžeme k ní řadit závěrečnou „Life Is Wild“, ačkoliv by se na „London Calling“ či „Combat Rock“ krčila kdesi v koutku. Můžeme k ní řadit i obstojnou „Fingerpoppin`“, která tanečním rytmem evokuje rozevlátost alba „Sandinista!“. Nad nimi stojí nostalgickou atmosférou prodchnutá „North And South“, což je jeden z okamžiků, v nichž The Clash zažívají vzepěetí k výšinám a sází na neopakovatelnou atmosféru. Je tu i nejlepší skladba, jasná a jediná klasika alba, skvělá „This Is England“, lehce potemnělá záležitost, kterou Strummer jmenoval jako svou oblíbenou věc. I když ji kapela věřila a spolu s vydavatelskou společnosti ji pasovala na pilotní singl, sklidila za ní velkou spršku kritiky, na níž The Clash vůbec nebyli zvyklí. Byl to poslední hřebíček do rakve, v tu chvíli se začaly počítat poslední dny kapely.
Deska vyšla 4. listopadu 1985 a kapela jakžtakž přežila Vánoce a Nový rok. Jenže to už byla jen agonie, takže když na začátku roku 1986 vyšlo oficiální prohlášení, nikdo The Clash za živou kapely nepovažoval. Skončilo deset let úchvatné jízdy, během níž se z maličké punkové kapely stala jedna z velmi zajímavých part hudební scény. Byla nazývána chameleonem, člověk nikdy nemohl vědět, s čím přijde, ale důležitá byla kvalita, ač ta byla posledním albem nahlodána. „Cut The Crap“ je trochu nepěkná kaňka za životopisem rebelantů, kteří jsou bráni za největší punkovou kapelu všech dob, ač jí nikdy úplně nebyli. „Až potom, co The Clash skončili, nám došlo, jak velká věc to byla,“ řekl basista Paul Simonon. Ovšem neradno bědovat nad rozlitým mlékem…
Život po The Clash byl pro členy klasické sestavy rozličný. Topper Headon dlouhá léta zápasil s drogovou a alkoholovou závislostí, a i když se prostřednictvím dvou alb pokoušel rozjet sólovou kariéru, věc skončila nezdarem. Dnes se občas sejde na hospodské jam session s Mickem Jonesem. Ten postavil po konci The Clash kapelu Big Audio Machine, která vycházela z toho, co tvořil na nejslavnější štaci, ačkoliv velký úspěch se jí vyhýbal. Dnes je Jones členem kapely Carbon/Silicon, byl i součástí britské virtuální kapely Gorillaz, ve které se sešel s Paulem Simononem. Ten největší úspěch udělal v rámci projektu The Good, The Bad And The Queen, ve kterém dodnes působí s předákem britpopových Blur Damonem Albarnem.
Nebohý Joe Strummer se po konci The Clash stal vyhledávaným hudebníkem pro filmové sound tracky a přispěl i do několika kultovních trháků jako Walker či Sid And Nancy, aby na konci devadesátých let založil reggae kapelu Joe Strummer And The Mescaleros. Ta nepůsobila dlouho, její slibně rozjetou kariéru přervala Strummerova smrt v prosinci 2002, kdy jej zradilo dlouho a těžce zkoušené srdce. Jeho skonem se jednou pro vždy uzavřela definitivně kapitola The Clash a veškeré další otázky na případný comeback se staly značně irelevantní.
|
