Recenze na „The Band Plays On“ se předháněly v superlativech, když velebily velkolepý Kossoffův návrat ve skvělé (hudební) formě, ovšem cestu si deska k fanouškům nenacházela. Nebyla doba internetu, alba se nejvíce propagovala na koncertech a těch bylo jako do mariáše. Když se alespoň na chvíli vyléčený Paul Kossoff vrátil z nemocnice, opustil Back Street Crawler klávesista Mike Montgomery a kapela byla zase na mrtvém bodě. Naštěstí se objevil John „Rabbit“ Bundrick, který se s Kossoffem znal z posledních dnů Free a objevil se na jejich posledním albu „Heartbreaker“. S Back Street Crawler odjel na začátku roku 1976 do Ameriky, aby reaktivovaná pětice odehrála sérii úspěšných koncertů. Všechno vypadalo na dobré cestě, což bylo třeba využít k tvorbě nové desky, která by pokračovala a dotáhla k dokonalosti to, co debutová nahrávka začala. Smůla se opět projevila, když si Kossoff zlomil prsty a poslední koncerty musely být zrušeny, ale získaný čas dal kapele prostor na dokončení druhé desky.
Neměli Montgomeryho, který složil většinu materiálu na debutu, ale mezi basistou Terrym Wilsonem, který byl nucen dotáčet kytarové podklady za indisponovaného Kossoffa, a novým klávesistou Bundrickem přeskočila jiskra a práce šla dvojici rychle od ruky. Ve studiu se objevil i W.G. Snuffy Walden, ale když to zjistil Kossoff, byl oheň na střeše, protože Snuffyho nenáviděl od časů Free, neboť se jednu dobu počítalo s tím, že Snuffy Kossoffa v kapele nahradí. Některé jeho party na desce zůstaly i tragickým souběhem událostí, o nichž v lednu a únoru, kdy bylo album „2nd Street“ natáčené, nikdo netušil. Jestliže „The Band Plays On“ bylo trochu hrubým blues/hardrockovým materiálem, je „2nd Streer“ vybroušeným diamantem, který je dotažen do nejmenšího detailu, což bylo k poměrům, které při nahrávání panovaly (zejména časté Kossoffovy indispozice), skoro neuvěřitelné. Deska vychází ze stejného základu jako debut (však je od sebe dělí asi tak půl roku), ale po stránce produkční a zvukové je mnohem čistější a po stránce kompoziční až neuvěřitelně hitová a variabilní.
Wilson s Bundrickem odvedli naprosto precizní práci, čímž zastínili Montgomeryho vklad na „The Band Plays On“, po jejich boku slyšitelně pookřál i zpěvák Terry Wilson-Slesser, který může být díky výkonu na „2nd Street“ řazen k hardrockové smetánce sedmdesátých let. Sice mu něco chybí do charismatu Davida Coverdalea, Paula Rodgerse či Roberta Planta, ale přesto je jeho hlas na desce fenomenální. Deska nabízí žhavý hard rock, v němž se mísí bluesová hravost jako v „Selfish Lover“ či „Stop Doing What You`re Doing“, v níž Kossoff sóla pálí silou erupce supervulkánu. Nabízí i klasické blues v „Blue Soul“, což je jedna z hvězdných chvilek pro Wilsona-Slessera, či překrásnou “Sweet, Sweet Beauty“, ve které sílu prožitku umocňují vkusně použité hammondky. Z podobného soudku je i „Just For You“, v níž na sebe sóly strhává zejména Kossoff, jenž byl v podobně znějících skladbách jako ryba ve vodě.
Největší hit alba se nachází pod názvem „Some Kind Of Happy“. Velký kus kompoziční práce odvedl basista Terry Wilson, jenž předložil skladbu s velmi výrazným refrénem, v němž je prostor pro výrazné ženské doprovodné vokály, které skladbě dávají soulový či gospelový nádech. Jsou tu však dravé riffy, které „Some Kind Of Happy“, z velké části stavěné na klávesových motivech, strhávají na stranu hard rocku. Kompozice ukazuje směr, jakým se kapela mohla v příštích letech vyvíjet a je v ostrém kontrastu zejména se závěrečnou, naprosto tradicionalisticky pojatou „Leaves In The Wind“. Její lehce nostalgická nálada v refrénu (sloky jsou vedeny spíše v experimentálním duchu šedesátých let) jako kdyby předurčovala věci budoucí, které měly na krátkodechou kariéru Back Street Crawler osudový dopad.
Ač kvality „2nd Street“ dnes doceňují takřka výhradně pamětníci, je naprostou klasikou blues / hard rocku sedmdesátých let a i když jí nebylo dopřáno takového věhlasu jako „Burn“ od Deep Purple, „Jailbreak“ od Thin Lizzy nebo prvnímu albu Bad Company, v ničem si s těmito hardrockovými monolity nezadá. S debutem Bad Company je „2nd Street“ to nejlepší, co vzniklo z post-Free kariéry. Je proto velká škoda, že kariéra Back Street Crawler nepokračovala dál a „2nd Street“ vyšla jako smůlovatý pohrobek, když se objevila až po osudovém 19. březnu 1976. Když se zdálo, že se věci začínají obracet k lepšímu, ukázala štěstěna svou odvrácenou a pěkně hnusnou tvář.
3. března 1976 vystupoval Paul Kossoff s Back Street Crawler naposledy a vypadal líp než poslední měsíce. Zdálo se, že svou závislost začíná alespoň částečně dostávat pod kontrolu. 26. dubna se mělo rozběhnout britsko-americké turné, na němž Back Street Crawler měli vystupovat s vycházejícími australskými hvězdami AC/DC, pro které to byl první výlet do Ameriky. Vše vypadalo dobře, Kossoff zakopal válečnou sekyru s Paulem Rodgersem a Simonem Kirkem, ovšem všechno zmařil zatracený let, při kterém Kossoff zamířil do newyorské centrály firmy Atlantic. Dvě hodiny před přistáním se mu udělalo špatně a poté, co dopil pátou skleničku whisky, padl na podlahu letadla. Tolik zmáhané nemocné srdce mu vypovědělo službu. Ten den skončil nejen mladý život obrovského talentu, ale i kariéra kapely, která mohla mít velkou budoucnost.
„Ta píča Paul Kossoff nám zničil turné,“ řekl zpěvák AC/DC Bon Scott, když se dozvěděl, že kvůli konci Back Street Crawler nebude nic ani z chystaných koncertů. V tu chvíli netušil, že se s kytaristou potká v nebeském baru do čtyř let.
|
