Pro Blink-182 byl tah s návratem frontmana Toma DeLongeho zatažením za záchrannou brzdu a jedinou možnou cestou do budoucna. Ačkoliv poslední album s DeLongem, dvanáct let stará kolekce „Neighborhoods“. nebyla ničím výjimečná a ukázala skutečnost, jak moc Blink-182 patřili do jiné doby, v níž jaksi nadobro zamrzli, dvě nudné nahrávky s jeho náhradníkem Mattem Skibou, už jen otevřeli otázku relevantnosti existence kapely. Jak „California“, tak zejména „Nine“ zůstala za očekáváním a tato epizoda nikdy nebude ozdobou jejich životopisu. Ukázala ale důležitý fakt - DeLonge je (i přes Skibovy kvality) jediným možným kytaristou a zpěvákem kapely, která má to nejlepší už minimálně dvacet let za sebou, ač si to nechce přiznat. Žije z toho však pořád.
Přelom milénia byl dobou, která neopunku neobyčejně přála. Blink-182 si udělali jméno účastí v praštěných teenagerských komediích Prci, prci, prcičky, což z trojice udělalo nejméně pravděpodobné hvězdy americké kultury. Nebyli nikdy takoví hitmakeři jako Green Day, ani tak namachrovaní jako The Offspring a pravověrní rockeři se jim smáli mnohem více než těmto kapelám, ale přesto je milovaly miliony posluchačů. I přes celkem zbytečný rozruch bylo nutné uznat, že alba „Enema Of The State“ a „Take Off Your Pants And Jacket“ byla ve svém ranku skutečně dobrá a vzešlo z nich velké množství hitů, které jsou dodnes výkladní neopunkovou skříní. Z cesty kapelu svedla až poněkud měkčí a alternativnější bezejmenná deska z roku 2003, a to byl začátek konce, který se snaží už mnoho let (spíše neúspěšně) zvrátit. Paradoxně nejvíce šancí k tomu měla letos, když ji staří fanoušci byli ochotni po letech znovu vyslechnout. Blink-182 tuto šanci ovšem zcela nevyužívají.
O formě z přelomu milénia si Blink-182 mohou nechat jen zdát, přestože jsou na tom líp než v době DeLongeho nepřítomnosti, neboť poslední album „Nine“ lze považovat za skutečně nevydařený počin. Tím novinka „One More Time…“ není, i když žádný velký zázrak se nekoná ani tentokrát. Problém je stejný jako řadu let - Blink-182 ztratili někdejší divokost a až přespříliš využívají rádiově sice zajímavých, ale pro starého fanouška zbytečně jemných poloh. Jaký je to rozdíl, když spustí jeden ze singlů „Dance With Me“, v němž si zavzpomínají na dávnou formu a rázem zní stejně autenticky a divoce jako v roce 1999. Bohužel takových míst je na desce poskrovnu, Pokud se Blink-182 vracejí do nejslavnější minulosti, je to hlavně k bezejmennému albu z roku 2003, ovšem už bez tak stěžejního hitu, jakým byla baladická „I Miss You“.
Novinka nasadí výborný úvod v nostalgické „Anthem Part 3“ a následující „Dance With Me“, o nichž by se dalo uvažovat jako o nejlepších otvírácích jejich desek. Vysokou formu si kapela udrží ještě v pár dalších věcech, kterým dominuje dvojice výtečných ostrých punkovek „More Than You Know“ a „Turn This Off!“, ovšem s příchodem nenápadité „When We Were Young“ nastartuje proces klesající kvality, který v dalších skladbách začíná nabírat povážlivých rozměrů. Z druhé polovin desky potěší jen tři věci, trochu infantilní „Enging“, skočná „Blink Wave“, která svým tanečním rytmem dokáže evokovat The Clash a závěrečná, sympaticky nostalgická „Childhood“. Ostatní skladby se s klidným svědomím dají nazvat bohapustou vycpávkou. Kapela možná prožívala euforické stavy ze setkání v ikonické sestavě, ale skladatelská jiskra ne a ne přeskočit.
Návrat Blink-182 je lehce nadprůměrný, přesně, jak se čekalo. Kapela by se ráda dotkla takové popularity jako před pětadvaceti let, což už ale není možné a nemá k tomu ani tak kvalitní materiál, jak by bylo zapotřebí. Soudě podle fanouškovských reakcí se však comeback povedl, takže ani jistá průměrnost není na překážku.
|
