Poslední roky visel nad Lynch Mob velký otazník. Nejen proto, že kapelu znovu a poněkolikáté opustil zpěvák Oni Logan a následně se rozpadla i sestava, která natočila poslední album „The Brotherhood“. Ani proto, že kytarista George Lynch znovu navázal kontakt s Donem Dokkenem, chlápkem, s nímž udělali v osmdesátých letech díru do světa a začal se jako host pravidelně objevovat na koncertech Dokkenovy kapely. Ale hlavně proto, že Lynch podlehl iluzi politické korektnosti a najednou mu název Lynch Mob, v němž by někdo mohl hledat spojitost s někdejším řáděním Ku-klux-klanu a protičernošskými progromy, přišel závadný. Ovšem termín George Lynch And Electric Freedom byl natolik hloupý, že se neujal a proto kytarista - korektnost, nekorektnost - sáhl zpět po starém, osvědčeném jménu. Lynch Mob povstali znovu, ačkoliv dnes je Lynch znovu jediným členem, který si pamatuje začátky kapely a dodnes vyhledávaná alba „Wicked Sensation“ a „Lynch Mob“ ze začátku devadesátých let.
K Lynchovi se připojil světoběžnický bubeník Jimmy D`Anda, který zase jednou opustil BulletBoys a na basový post přišel člen glam metalových Heaven`s Edge Jaron Gulino. Ožehavý post vokalisty po Loganovi zaujmul mladý Portorikánec Gabriel Colón, který si letos udělal docela slušné jméno, když nazpíval comebackové album kapely Savage Grace „Sign Of The Cross“. Oproti lety spíše unavenému a rockerským životem zmoženému Loganovi je Colónovo angažmá krok správným směrem, ačkoliv se na něj neupírá zrak fanoušků. Hlavním hrdinou je devětašedesátiletý Lynch, jenž chce ještě světu dokázat, že na to má skoro jako zamlada. Možná proto je stále rozkročen mezi řadu projektů a ačkoliv má mezi nimi Lynch Mob stále výsadní postavení, lze mluvit o tříštění sil a kompoziční zdatnosti, která u Lynche nikdy nebyla na nejvyšší úrovni. Všechna alba, která natočil bez asistence Dona Dokkena (také můžeme mluvit hlavně o trojici slavných desek z osmdesátých let) se svým způsobem dotýkala průměru a byla vždy o jeho kytarovém umění než o zářivých či hitových kompozicích.
Stejně je tomu i u novinky „Babylon“, která je nejtypičtějším dílem Lynch Mob, jaké si člověk dokáže představit. I když se Lynch nebojí experimentů, což letos dokázal v rámci industriálního projektu The Banishment a v minulosti například rapmetalovou deskou „Smoke This“, která zcela nepochopitelně vyšla pod hlavičkou Lynch Mob, na „Babylon“ se představuje jako naprosto konzervativní umělec v takové formě, na jakou jsou jeho posluchači léta zvyklí. Lépe než kdokoliv jiný vědí, že Lynch už nikdy nedosáhne něčeho podobného jako kdysi s Dokken a že ani v rámci Lynch Mob nenatočí tak dobré album jako „Wicked Sensation“. A ani to od něho nečekají, proto je „Babylon“ ušetří jakéhokoliv zklamání z toho, že nejde o bůhvíjak skvělé album. Ale nejde ani o žádný průser, prostě jen o slušnou hardrockovou desku, která více než ze síly skladeb těží z jejich energie a instrumentace vysoké úrovně.
Kapela album olemovala nejdůležitějšími okamžiky, proto se to zásadní odehrává na začátku desky a na jejím konci. Otvírák „Erase“ jako jedno z mála míst upomene slavné časy Dokken už jen majestátním rozjezdem, singlová „Time After Time“ ukáže hitovější polohu kapely a „Caught Up“ představuje v nejsilnější chvilce Gabriela Colóna. Forma, kterou kapela má na úvod desky nevydrží a plochou „I`m Ready“ zabřednou Lynch Mob do průměrnějšího materiálu. V tu chvíli nepomůže ani dravě metalová „How You Fall“, která úvodním riffem připomene skladbu „Over The Fire“ z alba „Electrified“ od Pink Cream 69. Solidně vyzní „Million Miles Away“, aby se kapela probrala k výbornému výkonu se sabbathovsky valivou „The Synner“ a zejména se závěrečným osmiminutovým kusem „Babylon“, který na Lynch Mob obsahuje velké množství epiky a dramatičnosti. Díky tomu je nejambicióznějším dílem, které Lynch Mob předkládají nejen na albu, ale i za dlouhou dobu.
Přímo se nabízí srovnání s novým albem Dokken, s nímž Don přišel skoro na den přesně, jako vyšlo nové album Lynch Mob. V něm na body velmi mírně vítězí „Heaven Comes Down“, ale jen pro výtečnou atmosféru, kterou se Lynchovi docílit nedaří. Co se týče kvality skladeb, také o fous vede Don, ale pokud bychom porovnávali energii obou desek, je jasným vítězem šedovlasý vlk Lynch.
|
