Překvapení letošního podzimu je tu, slavní progresivisté Pattern-Seeking Animals přichází během krátké doby se čtvrtým albem. Sestava je pevná jako žula a tak se jedinou zajímavostí stala záměna studia a angažmá nového producenta Franka Rosata, který měl oživit zaběhlý sound kapely.
Hlavní mozek souboru John Boegehold i na letošní novince s grácií sobě vlastní míchá ve zkumavkách prog a popové přísady a balí je do luxusních plnotučných aranží. V některých převládají progresivně rockové pasáže, tak jako v úvodní „The Man Made Of Stone“, ve které ostatní nástroje podbarvuje i mellotron, nebo následná „Window To The World“, jež je okořeněná prvky ska. Do další skupiny bychom mohli zařadit skladby s klenutými melodiemi s podporou dynamické rytmiky, která v konečném výsledku skvěle skladbu nakopne. To je případ klipovky „Clouds That Never Rain“, kterou John kdysi před lety napsal s kolegyní Diane Boothby (na novince je podepsána krom dalších tří spoluautorství i pod mnoha doprovodnými party). Podobný šmrnc a rockový odpich má i „Somewhere North Of Nowhere“.
Pravověrné prog rockery přitahují na deskách Pattern-Seeking Animals nejdelší kompozice, ve kterých není nouze o různé zvraty. To platí o bezmála třináctiminutové „He Once Was“, jež obsahuje dlouhé instrumentální mezihry, dochází tu k hutnému souboji kláves a kytar, v té závěrečné nacházíme i zklidnění v až floydovské pasáži, opepřené saxofonovým sólem. Bohužel rozkolébaný úvod za doprovodu flétny a klavíru je děsně utahaný a evokuje nějakou vánoční ukolébavku, to platí i o závěrečné pasáži. Mezi rtuťovitými prog rockových hitovkami jsou vsunuty i songy popovějšího charakteru, který Boegehold chrlí nejen pro Pattern-Seeking Animals , ale zásobuje jimi i televizní pořady a různé hudební banky. Taková je „Underneath The Orphan Moon“ se smyčcovým tělesem, zachraňuje ji však pěkné kytarové sólo Teda Leonarda.Překvapující je i nový tvar slabšího kousku formace Spock Beard (původní kapely většiny nynějších členů Pattern-Seeking Animals ) „Bulletproof“, který se před lety objevil na albu „Noise Floor“ v současné podobě s jazz rockovým vibem.
Druhé album nic zásadního nepřináší, úvodní balada „There Goes My Baby“ jako by vypadla z repertoáru osmdesátkových mainstreamových pop rockových kapel. Další tři kousky pochází z live záznamu loňského Progstock festivalu. Dvě rozmáchlejší kompozice „Orphans Of The Universe“ a „ Time Has A Way“ z předcházejících alb a hitovka „Elegant Vampires“ se krom ostřejšího zvuku od studiových verzí liší jen minimálně, žádné sólo či mezihry nečekejte. Jedná se o nahlédnutí na starší povedené skladby, které mají pravděpodobně nalákat posluchače ke koupi předchozích alb.
Skladatelská sopka a multiinstrumentalista John Boegehold vydal s projektem Pattern-Seeking Animals během jedné pětiletky čtyři poměrně dlouhá alba, což je na dnešní dobu, kdy ostatní kapely frekvence mezi návštěvou studia spíše všemožně natahují, poměrně extrémní tempo. Jako by kapela měla s vydávající firmou smluvně dohodnutý jejich počet, jak jinak si vysvětlit zařazení čtyř přepracovaných starších věcí ze šuplíku a jednoho znovu nahraného songu z řadovky, o druhém albu ani nemluvě. Menším problémem zůstává i fakt, že i když je nové album umně balancující na rozhraní popu a progu na podobně kvalitativní úrovni jako poslední dvě předešlé desky, aranže, zvuk i kompozice zní velmi podobně a zaměnitelně a ani výměna producenta i studia nedokázala kapelu někam výrazně posunout. Na druhou stranu, jak nadávat na něco, co svou úrovní přesahuje většinu letošních alb z oblasti melodického AOR/prog rocku?
|
