Gillan byl zpět. Když z Japonska začala do Velké Británie pronikat debutová deska projektu, který nesl pouze jeho příjmení, rychle se bývalý zpěvák Deep Purple vracel do povědomí lidí. Rázem byl zapomenut Ian Gillan Band, jehož hudba ve stylu jazz fusion pro staré fanoušky byla až moc náročná a málo rocková, rázem byl zapomenut i neslavný konec u Deep Purple, po kterém kytarista Ritchie Blackmore prohlašoval na každém kroku, že s tím alkoholikem už nechce nic mít, protože je stejně mizerný zpěvák. Přestože Gillan v sedmdesátých letech alkoholu holdoval a dokázal přepít nejednoho zdatného borce, mizerným zpěvákem nebyl ani v nejmenší. A fakt, že se Blackmore mýlil, chtěl demonstrovat znovu s velkou chutí. Musel sice řešit odchod kytaristy Stevea Byrda, jehož to táhlo popovějším směrem a v osmdesátých letech vystupoval s Kim Wilde, i nejasnou situaci na bubenickém postu, ovšem sílu, jakou nabral s debutovým albem, nešlo zastavit.
Na kytarové místo nejprve dosadil nováčka Bernie Tormého, který v minulosti odjel turné s power popovými Boomtown Rats a punkovými Generation X, ovšem velmi dobře zapadl i do ostrého hard rocku, který čím dál více absorboval vlivy rodícího se heavy metalu. Vědom si toho, že deska „Gillan“ nemohla mít takový dopad, když vyšla jen v Asii a Austrálii, rozhodl se zpěvák pro dokonalý restart. Když začal tvořit druhou desku, rozhodl se využít polovinu minulého alba (a nebylo to tím, že by neměl dostatek kvalitního materiálu), znovu jej s Tormém přehrát (až na jednu výjimku) a vytvořit spolu s novými skladbami dokonalou kolekci, kterou léta chápal jako svůj plnohodnotný debut, ač tomu tak nebylo. Jisté je, že na „Mr. Universe“ vytvořil dokonalý obraz kapely Gillan, kterým konečně plně navázal na práci s Deep Purple. Navíc byl šéfem, měl k dispozici i kytaristu Blackmoreova ražení a skladby vybrousil takřka k dokonalosti.
Co zafungovalo na „Gillan“, působí dokonale i na „Mr. Universe“ - je to skvělé spojení úvodní, trochu tajemné, trochu rozverné instrumentálky „Second Sight“ a následujícího otvíráku „Secret Of The Dance“, o němž se dá mluvit jako o čistém heavy metalu. Ve stejném duchu Gillan vede i divošskou „Roller“, mezi ní a „Secret Of The Dance“ vklínil poněkud tradičnější a hardrockovější „She Tears Me Down“, která byla dílem klávesisty a tehdejšího druhého Gillanova hudebního rozměru, Colina Townse. Spojení heavymetalově energických skladeb a hardrockového zemitosti neslo své plody, protože to byla parketa, na níž se Gillan (staro)nově našel a navíc mu bylo popřáváno sluchu, protože řada mladých kapel se hlásila k Deep Purple a jeho uváděla jako pěvecký vzor.
To, co Gillan ve svém hrdle má, předvedl už před lety v „Child In Time“. Na „Mr. Universe“ školí v dramatickém projevu a důkazem je titulní skladba, která je bezesporu jednou z největších hardrockových hymen sedmdesátých let a Gillan ji může klást na roveň největších hitů Deep Purple. Do „Mr. Universe“ koncentroval všechno, co dělalo jeho tvorbu výjimečnou a epicky rozmáchlá sloka je jedním z nejpamátnějších momentů všech rockových dob. Tato skladba dala Gillanovi pseudonym po celou dobu trvání kapely. On byl Mr. Universe, on byl tím, kolem koho se točilo dění, on byl hvězdou, ačkoliv ještě před rokem se snažila hudební periodika přesvědčit fanoušky, že vyhaslou.
Jestliže první polovina alba je neoddiskutovatelná hardrocková klasika, něco, co by mělo být citováno jako ikona stylu, „Vengeance“ a „Puget Sound“, kterými startuje druhá půlka desky, plní jen funkci vycpávky a za ostatní skladbami z „Mr. Universe“ zaostávají o několik kroků. Kvůli tomu, že nedokáží konkurovat ostatní věcem, nelze „Mr. Universe“ udělit absolutorium, přestože finále alba, převzatého z minulé desky „Gillan“, je impozantní. Jsou tu výborné „Dead Of Night“ a „Message In A Bottle“, ale především geniální „Fighting Man“, po titulní věci druhá rozmáchlá, spíše bluesrocková suita, která jako jediná na desce je ponechána v původní verzi se Stevem Byrdem. Krok to byl logický, tak dokonalou skladbu už vylepšit nešlo, tak proč ji přehrávat znovu?
„Mr. Universe“, i přes drobnou výtku ohledně dvou slabších skladeb, byla zásah do černého a pro Gillana znamenala definitivní návrat na výsluní, neboť deska jako uragán vtrhla do oficiální britské hitparády, v níž se zastavila na jedenáctém místě. Pro zpěváka to bylo zadostiučinění, protože tím vyrovnal hitparádové umístění Blackmoreových Rainbow. Gillanova kariéra nabrala znovu správný směr.
|
