Dogstar z Hollywoodu byli vždycky nejvíce zajímaví tím, že na baskytarovém postu stojí jeden z nejslavnějších herců devadesátých let, Keenu Reeves, který hrál velké role v trhácích Bod zlomu, Drákula, Nebezpečná rychlost, Malý Buddha či Matrix, a k hudbě si odskočil, když mu kamera dala chvilku volnosti. Ač je Reevesova vytíženost limitovala, působili celá devadesátá léta a vydali dvě desky, s nimiž sedli na lep populárnímu stylu grunge. Přišli ovšem s křížkem po funuse, debut „Our Little Visionary“ vydali dva roky po smrti Kurta Cobaina, jejich styl už vycházel z módy a Amerika objevovala nové hrdiny. Rozpad v roce 2002 nepřekvapil, v té době už kapela nikoho moc nezajímala.
Letos ohlásila comeback a zase z toho velký humbuk nebyl. Tiskem zmínka proběhla, ale spíše poukazovala na to, že Reeves je stále činný jako muzikant a ukazovala fotku tří stárnoucích seladonů, kteří vypadají spíše jako zajištění tatíci než rozervaní grungeři. Jenže všechno jde ruku v ruce. Dogstar už nejsou bůhvíjací rebelové, Reeves do sebe nerve drogy na každém kroku, zákonitě za více než dvacet let, co se soudilo, že Dogstar jsou nadobro mrtvou kapelou, v mnohém zmoudřeli a to se projevilo na jejich současném zvuku. Jen těžko by v nich někdo hledal souputníky Alice In Chains, Nirvany či Soundgarden (což nikdy nebyli) a jestliže mají něco společného s grungeovým hnutím, je to mírně stejný, alternativní postoj, jaký zaujímají dnešní Pearl Jam. Novinku „Somewhere Between The Power Line And Palm Trees“ nelze házet do grungeového pytle, mnohem více na ni pasuje nálepka alternativního rocku, který využívá hrstky punkových motivů.
Fakt, že grungeová móda je pasé minimálně pětadvacet let, se podepisuje na celkovém vyznění novinky. Ta je naprosto nekonfliktní a posluchačsky přívětivá, což je největší rozdíl mezi ní a oběma staršími kusy. Tam, kde se Dogstar nebáli pořádně hrábnout do strun, vykouzlí dnes sympatické (leckdy až medové) melodie. Album překvapí hned na začátku, když se Reeves a jeho parta vytasí s bezprecedentní hitovkou „Blonde“, která zní spíše jako od sorty kapel, proti které grungeři kdysi bojovali. Čas už tyhle rozdíly dávno smyl a dnes se na jedné desce běžně potkávají muzikanti z Alice In Chains a Guns N`Roses, Dokken a Korn a bubeník Mötley Crüe svého času nahrál desku The Smashing Pumpkins, tak proč by Dogstar nemohli znít trochu jako Bon Jovi? Tak jak zní v současnosti, toho mají s Jonovou partou Dogstar společného více, než si jsou ochotni přiznat.
Dávný grungeový odér je cítit jen v náznacích, třeba v lehkých disharmoniích v „Glimmer“, v rozevlátosti „How The Story Ends“, či v punkovém tlaku v závěrečné „Breach“, ve které probleskují vlivy dávných objevitelů desert rocku Kyuss. Po většinu času se Dogstar pohybují v mezích příjemného alternativního rocku s lehkým nádechem popu a hitovými ambicemi. Ty jsou mnohem silnější než touha po dávném burácení a proto „Lust“, „Everything Turns Around“, „Sunrise“, či snové „Sleep“ a „Dilon Street“ jsou možnými adepty pro párty pod prosluněnou oblohou nebo adeptem na rádiové využití. Těžko říct, nakolik bude síla jména Keenu Reevese silná, aby se o jeho kapelu začala rádia zajímat. Spíše „Somewhere Between The Power Line And Palm Trees“ zůstane nenápadným, utajeným tipem pro ty, kteří mají rádi v zásadě nekomplikovanou hudbu, jež jde na věc s víceméně staromilským stylem.
Comeback Dogstar patří mezi překvapivé, ale také mezi sympatické. Nejde o žádný hvězdný návrat, ale o desku tří chlápků v letech, kteří toho mají za sebou dost na to, aby si mohli dovolit natočit album jen tak pro radost. A taková „Somewhere Between The Power Lines And Palm Trees“ je.
|
