Když bylo Gillanovi jasné, že mu v Americe pšenka nepokvete (což se z členů Deep Purple podařilo jen Davidu Coverdaleovi s Whitesnake o pár let později), rozhodl se zaměřit hlavně na britský a evropský trh, protože ten mu sluchu popřával vrchovatě. Gillan moc dobře věděl, co na publikum starého kontinentu zabírá a proto sledoval, co se děje na Britských ostrovech, které se pár let po punkové horečce zmítaly v další vlně, tentokrát heavymetalové. Hlavy po odbarvených čírech pokryly dlouhé vlasy, teenageři po vzoru Roba Halforda a jeho stylizaci do image homosexuálních a sadomaso salónů na sebe natahovali kožené oblečení a měli nové idoly. Nad nimi čněl Gillan jako táta veškerého heavy metalu, který jednou pro vždy definoval v „Child In Time“ hysterii metalového vokálu.
Úspěch, který zaznamenala jak deska „Mr. Universe“, tak její nástupce „Glory Road“, se opomenout nedal a kapela čím dál více utahovala šrouby. Měla ve svém středu kytaristu Bernieho Tormé, jenž byl pro heavymetalový styl takřka ideálním hráčem a jeho zběsilé riffy či ultrarychlá sóla pomáhaly Gillanově tvorbě v tom, že mohla konkurovat mnohem mladším umělcům, kteří se velmi hlasitě dožadovali slova. Gillan s nimi chtěl udržet krok a proto potřeboval další desku připravit co nejdříve. Ihned po návratu ze Spojených států, kde kapela odehrála poslední koncert v nějaké díře v Pennsylvánii 12. prosince 1981, se šlo do studia. Cíl byl jasný. Vytvořit album, které by ukázalo, že Gillan je kapela moderní, heavymetalově znějící a držící prst na tepu doby. „Future Shock“ taková skutečně je, ačkoliv je znát, že ji kapela tvořila ve spěchu a sem tam se na ní projeví slabý okamžik.
Jisté je, že v roce 1981 byla kapela stále na svém vrcholu. Nikdy nedosáhla kvalit a věhlasu nejlepších desek od heavymetalových veličin, ať už to byli Iron Maiden nebo Judas Priest, ale v celém období Nové vlny britského heavy metalu lze Gillan řadit k tomu výrazně lepšímu. A to i díky „Future Shock“ a především titulní skladbě, která se stala manifestem stylu, v níž se zúročují Gillanovy vokální eskapády ze slavných dnů Deep Purple a Tormého moderní metalový přístup. I když ozvěny klasických Deep Purple jsou v hudbě Gillan pořád patrné, staré vlivy jsou na „Future Shock“ eliminovány potlačením bluesové složky, která v podstatě vymizela. Opět je to dané vlivem Bernie Tormého, jenž byl Gillanovi při tvorbě „Future Shock“ největší skladatelskou oporou, Jeho otisk nesou zběsilá „(The Ballad Of) The Lucitania Express“ nebo riffová „Don`t Want The Truth“.
V podobném duchu se do tvorby zapojil klávesista Colin Towns, který býval vždy spíše zastáncem zemitého bluesového zvuku, ovšem nyní přispěchal s vydařenými kompozicemi „No Laughing In Heaven“, „Bite The Bullet“ a závěrečnou, epicky dramatickou „For Your Dreams“, která poskytla prostor i pro bubenické eskapády Mickovi Underwoodovi. K vydařenějším věcem je třeba zařadit i temnou „If I Sing Softly“, v níž na sebe nejvíce pozornosti strhává Gillan, jenž se pouští do poloh, ve kterých jej lze slyšet velmi zřídka. Jsou tu ale i věci, které se až tak úplně nepodařily a v nich lze spatřovat onu uspěchanost. Nedotaženým stylem působí vzpomínka na americké turné „Night Ride Out Of Phoenix“, ovšem skladbě zcela chybí energie, což je mezi „Future Shock“ a „(The Ballad Of) The Lucitania Express“ zásadní problém. Docela zbytečná je legrácka „Sacre Bleu“ a coververze Garyho US Bondse „New Orleans“, která by slušela The Sweet či Slade, ale na desce heavymetalového kmotra, jak byl Gillan titulován, působí i přes velmi dobré provedení trochu rušivě.
„Future Shock“ do finále dovádí Gillanovo snažení o heavymetalovou tvář, neboť je zase o něco tvrdší než „Glory Road“. Stejně jako „Glory Road“ byla o trochu slabší než „Mr. Universe“, je „Future Shock“ méně podařená než „Glory Road“. Fanoušci to viděli jinak a „Future Shock“ je nejúspěšnějším albem kapely, v Británii se dostalo na druhé místo oficiální hitparády, což bylo v době předinternetové prestižní umístění. Pomohlo mu k tomu i jarní turné po Velké Británii, na kterém kapela na vlastní kůži zjistila, jak velkou měla popularitu, všude ji vítaly nadšené davy, a fakt, že z repertoáru Deep Purple občas vytáhla pouze obligátní „Smoke On The Water“, jinak show stavěla na vlastních věcech, ji plnil optimismem. Jenže vše nebylo tak růžové, jak se zdálo.
Byl konec července 1981 a Gillan končili turné po Německu, když na povrch vypluly delší dobu skrývané problémy. Kapela, zejména Bernie Tormé, už nechtěla přehlížet skutečnost, že špatná finanční situace nekoresponduje s popularitou, jakou Gillan prožívali. Poté, co mu management, ani Gillan nedokázali dát uspokojující odpověď, sbalil si Tormé kytaru, nechal kapelu na holičkách a z Německa odjel zpět do Velké Británie. Tam zamířila i zbylá čtveřice, aby vystoupila v pořadu Top Of The Pops, v němž hru na kytaru musel předstírat basista John McCoy. Tormé, přes krátkou epizodu s Ozzym Osbournem, odešel na sólovou dráhu, která byla úspěšná zejména v osmdesátých letech, kdy po jeho boku působil zpěvák Phil Lewis, než se přidal k americkým L.A. Guns. Zemřel v březnu 2019, kdy onemocněl těžkým zápalem plic, den předtím, než by se dožil 67 let.
|
