Kapely Midnite City a Nitrate se vždycky daly brát jako bratrské. Ne proto, že frontman Midnite City Rob Wylde hrával u Nitrate na kytaru, ale zejména proto, že obě jsou zástupci aktuálního AOR / glam metalu ve Velké Británii. Obě také jako dobu působení zahrnují zejména poslední pětiletku, ve které přispěly k obrodě stylu a zejména Midnite City ukazovali, jak se s citem a lehkostí dá dnešní glam metal hrát, navíc s vysokou dávkou hitovosti. Nitrate jako kdyby po výtečném debutovém albu „Real World“ ztráceli dech a směřovali k průměru, který už léta produkuje italské vydavatelství Frontiers Music a jenž z AOR a glam metalu udělal zejména na starém kontinentu dost otravnou záležitost. Rob Wylde, který tvrdil, že Nitrate jsou výhradním dílem basisty Nicka Hogga, kapelu už opustil a po třetím albu „Renegade“ to s touto partou začínalo vypadat bledě.
Píše se konec roku 2023 a všechno je jinak. Midnite City s letošním albem „In At The Deep End“ trochu ztrácejí dech, neboť deska je ze všech čtyř jejich nahrávek nejslabší, Nitrate až nečekaně zvedají hlavu. Upsali se sice Frontiers Music, což nemuselo věstit nic dobrého, ale možná Nicka Hogga kontrakt vybičoval k takové aktivitě, takže s novinkou „Feel The Heat“ předkládá nečekaně výtečné dílo, které mění postavení Nitrate na scéně a z potápějícího se škuneru je zase ladná a ušlechtilá fregata. V sestavě se definitivně zabydlel švédský vokalista Alexander Strandell, známý jako lídr kapely Art Nation, což je velmi dobře, protože jeho hlas přesně sedl ke skladbám, které mu Hogg předložil. I díky němu je „Feel The Heat“ docela slušné překvapení letošního roku.
Nitrate nemuseli dělat nějakou stylovou korekturu a na první poslech dodávají desku, která navazuje na předchozí díla. Jenže jak album posloucháte znovu a znovu (jeho kvalita k tomu vybízí, protože je to typ desky, která obsahuje takzvané háčky na posluchače), dojde vám, že máte co do činění s deskou, napěchovanou hity až po okraj. A že jsou smysluplné, na to vemte jed. je znát, že album nevznikalo v dílnách Frontiers, za dohledu firemních hráčů a skladatelů (ano, myslím největšího stylového prznitele Alessandra Del Vecchia…), ale v Hoggově dílně, což mu ponechává osobitost, která drtivé většině produktů „Made in Frontiers“ chybí. Na „Feel The Heat“ je znát, že ač je Hogg hlavním tvůrčím mozkem projektu, ostatní muzikanti za ním stojí a k tomu, aby dodal dobrou desku, nepotřebuje slavná jména minulosti, s nimiž Frontiers tak často a rádi hýří.
Z desky sálá hra na Kalifornii osmdesátých let (vždyť to bylo nejcharismatičtější místo a období rockové historie), přesně tak, jak to ukazuje klip k singlové „All The Right Moves“. V hudbě Nitrate rezonuje tvorba Bon Jovi, Poison, Danger Danger či hitových, mainstreamových chvilek Van Halen, ovšem je k tomu přistupováno s velkou mírou odpovědnosti a úcty a toto ovlivnění zůstává pouze u inspiraci a ne u bohapustého vykrádání. To vše dělá z „Wild In The City“, „Strrike Like A Hurricane“, „Live Fast, Die Young“ či stylově dokonalé balady „One Kiss (To Saved My Heart)“ s hostující norskou zpěvačkou Issou žánrové monolity a po letošní rok jedny z nejlepších věcí, které v daném ranku vyšly. Místo nich by se dala doplnit jakákoliv jiná skladba z desky, protože na „Feel The Heat“ budete slabé místo hledat lupou, a i tak to bude docela mravenčí práce.
Nitrate překvapili, poté, co Midnite City vykazují klesající tendenci a osud The Night Flight Orchestra (jsou trochu jinde, ale podstata jejich tvorby je skoro totožná) je po sebevraždě Davida Anderssona velmi nejistý, se stali dravou štikou ve stylovém rybníčku. Čas ukáže, jak všechno dokáží zúročit, ale teď vykročili nejlepším možným směrem.
|
