Důvody, kvůli kterým kytarista Bernie Tormé skončil u Gillan, byly čím dál palčivější a ukazovalo se, že jde o problém celokapelový a ne pouze o vrtochy jednotlivce, který si myslel, že se bez něho celá věc položí. To se nestalo, Gillan našel výtečného Janicka Gerse a spolu s ním natočil možná nejlepší album („Mr. Universe“ jistě promine…) „Double Trouble“. Neutěšená finanční situace uvnitř souboru, při které i protřelému praktikovi jako byl Ian Gillan zcela nedocházelo, jak je kapele pouštěno žilou, začínala být alarmující, stejně jako fakt, že principál s tím vůbec nic nedělá. V kapele nebyl nikdo tak razantní povahy jako Tormé, takže se začalo s přípravami na novou desku, ačkoliv zejména basista John McCoy a bubeník Mick Underwood už slyšitelně skřípali zubama.
Objevovaly se i další signály, které mohly ukazovat na to, že dny Gillan jsou sečteny. Poté, co se Ritchiemu Blackmoreovi nepovedl s Rainbow průlom v Americe, byla mu britskými novináři předhazována možnost obnovy nejslavnější sestavy Deep Purple. Ačkoliv ji Blackmore odmítal, červíček pochybností začínal hlodat. Po svém boku měl Rogera Glovera, s nímž si náramně rozuměl a někdejší válečná sekyra s Gillanem byla také zakopána. Jon Lord a Ian Paice byli sice stále členy Coverdaleových Whitesnake, ale tam se děly podivné věci, Coverdale podléhal tlaku managementu, který chtěl z Whitesnake udělat kapelu amerického střihu a k tomu se staří bluesmani Paice s Lordem nehodili. Gillan dobře věděl, že návrat do Deep Purple, ač jej k tomu zatím nikdo oficiálně nevyzval, je otázkou času a proto v době natáčení alba „Magic“ byl myšlenkami jinde. Možná i proto si fanoušci řadu textů z desky vykládají jako loučení se s dosavadní kariérou, nejedna textová metafora přímo směřuje ke konci kapely.
„Magic“ nevznikala v dobré atmosféře, což se zásadně podepsalo na jejím finálním vyznění. Album neuceleností a rozháraností zní jako kdyby Gillan vymetli zbytky ze šuplíků, při vědomí, že pod drtivou většinou alba je podepsaná dvojice Ian Gillan / Colin Towns, se zde žádné další skvělé věci jako „Fighting Man“, „Mr. Universe“ nebo „On The Rocks“ nenacházejí. Deska začne slibně výbornou „What`s The Matter“, jež je Gillanovou odpovědí na rozčarování, které mu připravil příliš jemný zvuk minulé „Double Trouble“. Na začátku alba jako kdyby se kapela vracela do časů s Berniem Tormém, neboť z otvíráku vykřesala solidní heavymetalový kus. Ve velkém stylu na něj navazuje hardrockovější „Bluesy Blue Sea“, velká chvilka pro spoluautora Janicka Gerse. Jenže poté má deska „Magic“ dostát pověsti nejexperimentálnější nahrávky Gillan, protože kabaretní „Caught In A Trap“ se i po letech jeví jako omyl, jako přešlap daleko za čáru.
S „Caught In A Trap“ se začne celé album kazit. „Long Gone“ a „Driving Me Wild“ jsou nenápadné věci, které by se v minulých letech uplatnily maximálně jako B strany singlů, a i když následující „Demon Driver“ je solidním heavymetalovým kusem, ač ve zmatečně překotném stylu, a „Living A Lie“ velmi dobrou, dramatickou hardrockovou jistotou, ani tyhle skladby nedokáží zaplašit poněkud rozpačitý dojem z alba. Nijak zvlášť nenadchne ani rozverná a k neveselému kontextu alba se nehodící „You`re So Right“, neuchvátí ani coververze „Living For The City“ od Stevieho Wondera, která byla nepochopitelně zvolena do pozice prvního singlu. Tohle demonstruje skutečnost, že se kapela nacházela v podivné agonii a její další osud už byl členům (možná i samotnému Gillanovi) ukradený.
„Magic“ možná ambice měla a experimentálním rázem mohla ukazovat, kam by se tvorba kapely mohla ubírat v dalších letech. Jenže koncert 17. prosince 1982 ve Wembley Aréna udělal za vším definitivní tečku a zbyla jen hořká příchuť, umocněná Gillanovým onemocněním hlasivek, které si vyžádalo neodkladnou operaci. Když se vrátil z nemocnice, zjistil, že žádnou kapelu nemá. Pachuť, která zůstala, naplněná pocitem finanční křivdy údajně zejména v basistovi Johnu McCoyovi zůstává dodnes a ani po čtyřiceti letech si celou věc s Gillanem zcela nevyříkal. Ačkoliv muzikanti i nadále zůstali na scéně a spolupracovali s kdekým, tak výraznou stopu jako v Gillan už v rockové hudbě neudělali. S výjimkou jediného. Když si Janick Gers myslel, že ve chvíli, kdy jej Gillan oslovil, se na něj usmálo všechno štěstí světa, nebylo to nic proti tomu, když v roce 1989 přišla nabídka od zpěváka Iron Maiden Bruce Dickisona ke spolupráci na sólovém album „Tattooed Millionaire“, která průběžně přerostla v členství v Iron Maiden, jejichž nedílnou součástí je Gers dosud.
„Ten večer jsem byl ožralý, jak zákon káže a vím, že tam byli i členové Black Sabbath, minimálně Tony Iommi,“ popisuje Gillan, co se stalo na začátku roku 1983. „Přišla řeč na to, že Black Sabbath zrovna neměli zpěváka a nevím, co mě to napadlo, tak jsem řekl, že to místo klidně vezmu. To, že jsme si plácli, jsem si ráno nepamatoval, ale v tu chvíli jsem byl v Black Sabbath.“ Byla to velice kuriózní situace, Black Sabbath a Deep Purple patřili na začátku sedmdesátých let mezi největší konkurenty a najednou Gillan s Iommim, Butlerem a Wardem točil novou desku. Jejich spolupráce však nikdy nepřesáhla rámec alba „Born Again“, neboť Gillan zamířil na místo, které mělo být jeho celoživotním osudem. Psal se začátek roku 1984 a tisk přinesl senzační zprávu, že po řadě let se v nejslavnější sestavě k životu probouzí legendární Deep Purple.
Kariéra Gillan je ohraničena roky 1978 až 1982 a šesti deskami. Nikdy se tahle parta nestala tak velká, jako byli Deep Purple, ale své místo v rockové historii má nezpochybnitelné. Už jen proto, že ukazuje jednu z vývojových etap jednoho z nejlepších hardrockových vokalistů všech dob a také proto, že hudebně byla ze všech aktivit bývalých členů klasické éry Deep Purple nejodvážnější.
|
