„Stalo se to po jednom víkendu, kdy to Syd skutečně přehnal. Jeho mozek prostě řekl dost a od té doby se jeho stav už jen zhoršoval,“ řekl basista Roger Waters k osudovému okamžiku nejen v kariéře Pink Floyd, ale i životě Syda Barretta. „Víkend, kdy to Syd přehnal“, se stal startovním výstřelem k nové epizodě kapely. Je jasné, že kdyby k té politováníhodné události nedošlo a Syd Barrett by alespoň v rámci možností zůstal při smyslech a vydržel v čele kapely, tvorba Pink Floyd by se ubírala jiným směrem. Syd Barrett byl svým způsobem génius, ovšem jak se shodlo několik badatelů, kteří se zaobírali jeho osudem, nedokázal by se vymanit z ulity psychedelického rocku, v němž byl nedostižný, ale pro rozvoj kapely, která měla být konkurenceschopná, by tak platný nebyl. Ovšem pro spekulace není moc prostoru, jeho dny v Pink Floyd se už sčítaly.
Mohlo za to mohlo katastrofické turné po Spojených státech, na kterém fanoušci čekali nadupanou kapelu, hrající experimentální orgie „Interstellar Overdrive“, místo toho se jim dostal pohled na tři nasrané chlápky a jednoho mimoně, který netušil kde je a co má dělat. Když se kapela na pokraji rozpadu vrátila do Velké Británie, muselo se rychle řešit co dál. Úspěch debutu „The Piper At The Gates Of Dawn“ nešlo přehlédnout, ale bylo jasné, že v Barrettem v čele na něj kapela nebude schopna navázat. Byla zde pachuť z příšerných koncertů, které se mohly kdykoliv opakovat, protože Syd se stále více uzavíral v osobním mikrosvětě a ve stavu jakéhosi podivného vědomí ho udržovaly stále větší dávky halucinogenů. Kapela jej přímo vyhodit nechtěla, tak vymyslela šalamounské řešení. Jako koncertní zálohu povolala Sydova starého kamaráda a člena zoufale neúspěšné kapely Jokers Wild Davida Gilmoura. Byl to dar z nebes, což se ukázalo na prvním koncertě, jednom z mála, na němž se Pink Floyd objevili v pětici. V praxi to vypadalo tak, že Gilmour, Waters, Wright a Mason odváděli klasickou koncertní práci, Gilmour převzal i Barretovy vokály a Syd na pódiu spíše postával a tupě hleděl kamsi do dálek. Poslední z pětice koncertů v této sestavě odehrál Barrett 20. ledna 1968.
Původní myšlenka byla taková, že Barrett s Pink Floyd zůstane jako nehrající pátý člen a bude se věnovat skládání materiálu na další desky. I to se ukázalo být pro Syda jako nadlidský úkol. Když v začátcích natáčení druhého alba „A Saucerful Of Secrets“ přišel do studia s konceptem desky, vyšlo najevo, že většina materiálu, který přinesl, je nepoužitelná. Syd kapele předestřel něco, co se dalo v nejlepším případě nazývat kakofonií, v níž se rytmy a akordy měnily v každém tónu. Jediným použitelným momentem se stala skladba „Jugband Blues“, ve které si Barrett vymínil integraci orchestru Armády spásy, který předvedl takřka neposlouchatelnou pasáž, vklíněnou mezi srozumitelnější části, ve které se Syd doprovází pouze na akustickou kytaru. „Jugband Blues“ se stala jeho posledním příspěvkem k tvorbě Pink Floyd a jedinou skladbou na „A Saucerful Of Secrets“, pod kterou je podepsaný.
Angažováním Davida Gilmoura bylo jasné, že kapela nemůže pokračovat v psychedelicky dusivém oparu „The Piper At The Gates Of Dawn“, za pvé tak experimentální dílo by nedokázal zopakovat ani sám jeho tvůrce Barrett, za druhé Gilmour byl zcela jiným typem kytaristy než Syd. Založený mnohem klasičtěji, řemeslně o poznání zručnější a stavící na větší přehlednosti a jednodušším vyznění. Pak tu byl Roger Waters, který se rozhodl po Barrettovy převzít funkci hlavního skladatele a jehož skladba „Let There Be More Light“, která celou desku otevírá, je symbolem probíhající změny v evoluci Pink Floyd. Přes charakteristicky halucinogenní úvod odvážně vykračuje z ranku psychedelického rocku a neochvějně míří k rodícímu se progresivnímu rocku, jehož se Pink Floyd stali hlavními představiteli. I „Remember A Day“ či „Corporal Clegg“ značí jiný přístup, než měl debut a jejich přítomnost obhájí i titulní „A Saucerful Of Secrets“, která měla pověst rockového monstra, ovšem její kouzlo dávno pominulo a zbyla zbytečně natahovaná desetiminutová experimentální suita, jejíž výtečně hypnotické části kazí neuposlouchatelné změti zvuků v jiných částech.
Kariéra Pink Floyd v začátcích běžela kupředu až v horečnatém tempu, takže „A Sacerful Of Secrets“ představuje další neopakovatelný kousek, jedinečnou symbiózu psychedelického a progresivního rocku, zachycující kapelu v mezifázi mezi oběma styly. Psychedelická etapa pomalu končila a poslední ránu jí zasadila skutečnost, že se ztratil Syd Barrett. Neohlásil odchod z kapely, ani jej nikdo nevyhodil, ač se k tomu schylovalo. Prostě najednou nebyl. Kapela jeho odchod oficiálně oznámila v dubnu 1968, v době, kdy bylo druhé album natočené, ale ještě čekalo na vydání, k němuž došlo v červnu téhož roku. Ačkoliv se od něho čekaly dobré výsledky, zůstalo oproti „The Piper At The Gates Of Dawn“ za očekáváním. Trochu neprávem, protože důležitost tohoto díla čas prověřil dokonale.
Kapela oznámila, že bude pokračovat ve čtveřici, s Davidem Gilmourem na postu zpěváka a kytaristy. Syd Barrett se k tomu, že s ním jeho odchod nikdo nekonzultoval, nevyjádřil. Natočil dvě desky „The Madcap Laughs“ a „Barrett“ v duchu psychedelického blues rocku, ovšem to bylo všechno. Pokusil se ještě o založení kapely Stars, ale pokus skončil velmi rychle. Zamkl se v domě své matky v Cambridge, kde podle několika zpráv, které zpoza jeho zdí probleskly, kutil ve své dílně a poslouchal jazzová alba. Když jeho matka v roce 1991 zemřela, zůstal sám. Občas za ním zaskočila sestra Rosemary, ale ani ta už nenarušovala jeho život mimo čas a prostor, který běžel ve zcela jiném rytmu než u obyčejných smrtelníků. Sydův čas se naplnil 7. července 2006, v šedesáti letech podlehl zdravotním komplikacím, spojenými s cukrovkou. Skutečnost, že ten den odešla největší legenda psychedelického rocku, zaznamenal málokdo.
|
