„Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu.“ „Ranní ptáče dál doskáče, nakopnu ho, až zapláče“. „Komu je dnes dvacet chce se mu hnusem zvracet, ale těm co je čtyřicet, je toho vyblít ještě více.“ „Po celý život budeš roztahovat klín, aby v něj vešel podivuhodný mandarin“… Asi stačí taková malá ukázka, aby si člověk udělat představu o nekonformnosti The Plastic People Of The Universe, kapely, která nechtěně psala dějiny české hudby, pomohla k pádu komunistického režimu a nakonec se utopila v problémech a rozbrojích mezi jednotlivými členy v čase, kdy mohla svobodně hrát a vydávat desky. Jenže taková doba není pro podobné kapely dobrá. Potřebují zákazy, potřebují nepřítele, proti kterému mohou bojovat, potřebují na odiv stavět své disidentství… a šokovat. Ne tak, jako to dělal Alice Cooper, Kiss nebo později Mercyful Fate či W.A.S.P., ale šokovat tím, že budou tvořit ještě více neposlouchatelnější hudbu, psát ještě odpudivnější texty a chovat se zvrhleji, než bylo v podmínkách komunistického Československa myslitelné. The Plastic People Of The Universe se díky tomu všemu stali legendou.
„Jestliže Plastici nemůžou zpívat svoje texty a hrát ty svý sračky, nebude to dělat nikdo. Nikdo, rozumíš!“ řval podle legendy Ivan Magor Jirous v zimě 1976 na Václava Havla v jednom z pražských bytů, kde se scházeli umělci, kteří straně a vládě nevoněli. Chodil tam Havel, chodil tam spisovatel Pavel Kohout a chodil tam i Jirous, typicky český Andy Warhol, jenž neznalé zasvětil do světa nejhlubší stoky tuzemského undergroundu. The Plastic People byli mnohem starší. Jejich kariéra se datuje až k roku 1968, kdy je krátce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa založil Jirous a baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa. Jirous jako guru toho všeho sehnal další muzikanty, saxofonistu Vratislava Brabence, klávesistu a kytaristu Josefa Janíčka, zpěváka a kytaristu Josefa Karafiáta či houslistj Jiřího Kabeše. Od začátku kapela neměla pevnou sestavu, připojit se k ní mohl každý, kdo si myslel, že bude přínosem. Proto koncerty vypadaly jako nekontrolovaný chaos, jako změť zvuků a řevozpěvu, což byl důvod, proč byl kapele odepřen profesionální status, což jí znemožňovalo legální vystoupení. K tomu došlo v roce 1973 a toto rozhodnutí se stalo poslední kapkou ještě skrývaného boje mezi kapelou a vládní garniturou. V tu chvíli nebylo cesty zpět.
I když kapela na přelomu let 1974 a 1975 v prostorách hradu Houska natočila debut "Egon Bondy`s Happy Hearts Club Banned", oficiálně deska nemohla vyjít. Dnes má kultovní status nejen kvůli lákavé příchuti zakázaného ovoce, ale zejména kvůli tomu, že obsahuje klasické věci raných The Plastic People „Dvacet“, „Zácpa“, „Toxika“, „Podivuhodný mandarin“, „Ranní ptáče“ nebo „Okolo okna“. Hudebně jde o směs kakofonie a neumětelství, podpořenou hrůznými pěveckými výkony Hlavsy, Janíčka a Kabeše, ale deska je symbolem doby, ještě po bezmála padesáti letech působí okouzlujícím způsobem, jenž vás vtáhne do tehdejšího světa. Kapela si s ní zadělala na problémy, protože ji šířila samizdatovým způsobem, což nemohlo uniknout pozornosti Státní bezpečnosti, která okolo kapely a kolem Jirousových aktivit začínala nepěkně brousit. Vše bylo jen otázkou času.
Jestliže poprvé, když Státní bezpečnost rozehnala koncert v Rudolfově u Českých Budějovic ještě nic nestalo, rok 1976 byl pro kapelu osudový. V rámci tažení proti československému undergroundu byli členové kapely pozatýkání a uspořádán proces, který je měl ukázat jako výtržníky, chuligány a opilce. Důvodem se stal koncert v Přešticích na Plzeňsku v prosinci předchozího roku, na kterém mělo dojít k výtržnostem, vulgárnímu a obscénnímu chování na pódiu, což před soudem potvrdilo i několik svědků, návštěvníků koncertu, ovšem zejména z okruhu konfidentů StB či Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. K údivu všech zainteresovaných padly nepodmíněné tresty, do vězení šel kromě Svatopluka Karáska, Vratislava Brabence, Pavla Zajíčka i Ivan Jirous. Tento rozsudek nepřímo ovlivnil osud celého Československa a komunistické strany.
Dramatik Václav Havel a spisovatel Pavel Kohout, kteří se s Jirousem před jeho uvězněním scházeli, se rozhodli konat. Nejenže u příslušných orgánů začali bojovat za propuštění uvězněných, ale také na Havlově chalupě v Hrádečku na Trutnovsku začali sepisovat dokument, který měl otřást Československem, Chartu 77. The Plastic People sice nezmiňovala přímo, ovšem poukazovala na vše, k čemu se KSČ zavázala a co neplní. Svoboda uměleckého vyjádření byla jednou z těch věcí. Poté, co se manifest dostal mezi lidi, začala být strana ještě ostražitější, takže Jirous, Karásek, Brabenec a Zajíček sice brány vězení opustili, ale za mřížemi je vystřídal Havel.
Tím skončila nejslavnější éra The Plastic People, i když kapela pokračovala dál. Ještě před Havlovým uvězněním v létě 1978 nahrála na Hrádečku druhou desku „Pašijové hry“, na které Egona Bondyho vyměnila za Brabencova Biblí inspirovaná díla. Deska v Československu nevyšla, o její emisi se postaralo imigrantské vydavatelství Boží mlýn v Kanadě, pod jehož značkou vyšla i další nahrávka „Co znamená vésti koně“, jež znovu vnikla na chalupě Václava Havla. Hudebně obě alba navazují na debutovou desku „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned" a dalo by se říct, že jimi The Plastic People uspokojují spíše své příznivce, než aby se pokoušeli o nějakou hudební evoluci. Ta je nesymbolizovala nikdy, stejně jako bůhvíjak vytříbený zvuk desek či alespoň náznak o jakousi produkci. Možná nahrávky „Půlnoční myš“ a „Hovězí porážka“ mohly ukazovat jistý krok směrem k tvrdšímu vyznění, v tomto duchu se činí zejména „Nenávist vola k řeznickýmu psu“, ale i v polovině osmdesátých let tvorba kapely vycházela z toho, co zasela v sedmdesátých let.
Existence The Plastic People skončila ještě před sametovou revolucí. Předtím byl Brabenec donucen k emigraci a ostatní členy sžíraly vzájemné spory, které vygradovaly z množství zákazů a omezení. Tvůrčí mozek Mejla Hlavsa postavil kapelu Půlnoc, s níž začal hrát trochu přehlednější hudbu a přenesl se skrze ni před práh nových časů do doby porevoluční. Václav Havel seděl na hradě, na Strahově hráli The Rolling Stones a na dávnou rebelii The Plastic People se zapomínalo. Kapela s cinkotem klíčů na Václavském náměstí ztratila význam a její existence se jevila být bezpředmětnou. To, že se kapela dala v devadesátých letech znovu dohromady, bylo zbytečné. Obě comebackové desky, které byly natočeny po Hlavsově smrti, působí trochu nepatřičným dojmem. I dnešní koncerty, ač jsou The Plastic People rozděleni na dva nesmiřitelné tábory, jsou přehlídkou přestárlých rockerů, kteří si mohou připisovat dávné zásluhy, a to i v tom, že k pádu komunismu přispěli měrou nejvyšší, ač o tom sami možná ani nevěděli.
|
