Britští samorosti Gypsy Pistoleros zažívají velký comeback. Velký na jejich poměry, devadesátá léta jako vyjukaní zajíčci spíše promarnili a další čas prochlastali a profetovali, takže ze slavné hudební kariéry nebylo vůbec nic. To, co Lee Mark Jones a jeho parta zažívají nyní, je (ač je principálovi už šedesát) splnění rock n`rollového snu, který předtím utopili v kokainových vánicích a flaškách whisky. Dnes je to o něčem jiném, věk je hlavně o čísle a jako pojem působí zcela relativně. Lee se nechce pasovat do role nějakého zasloužilce, co za pár let začne vyhlížet důchod. Chce být rock n`rollovou hvězdou a v posledních letech pro to dělá mnohé. Snad aby dohnal co v minulosti promarnil. A s jeho zarputilostí roste i hvězda Gypsy Pistoleros.
Když kapela vydala před třemi lety covidové album „The Mescalito Vampires“, bylo to jako blesk z čistého nebe, Glam punk spojený s flamengem, blues, rozverností The Rolling Stones či The Quireboys a nepostradatelným smyslem pro humor, který se otíral o Titty Twister, čili Ceckaté tornádo, působil takřka omračujícím dojmem a Lee zářil jako měsíček, když se albu dostávalo ocenění ze všech stran. To byla příležitost, kterou si už nechtěl nechat utéct. Proto po dvou letech, na podzim loňského roku přišla kapela s dílem, které mělo její reputaci posílit. To se sice zcela nepovedlo, ale i tak má člověk co do činění s materiálem, který je nadstandardně dobrý, i když mu chybí moment překvapení, jako tomu bylo u „The Mescalito Vampires“. Proto „Duende A Go Go… Loco!“ Gypsy Pistoleros nikam zvlášť neposouvá, spíše jen prohlubuje jejich styl v méně okázalém hávu.
Ukázku ztřeštěnosti Gypsy Pistoleros nabízí úvodní skladba, která předkládá celou filozofii kapely, chybí však větší přesah do karibských rytmů, kromě povinné mezihry po kytarovém sóle. Bohužel větší integrace flamenga z desky dělá o něco méně podařenou záležitost, než byla „The Mescalito Vampires“, proto na jako zásadní skladbu Gypsy Pistoleros vsadili na singlovou „Revolution“, což je výborná punková hitovka, ovšem původní kouzlo kapely z ní vyprchává. Řada jiných punkových kapel, včetně popíkářů Green Day, by za ni mohla platit zlatem, ale u Gypsy Pistoleros šlo vždy trochu o něco jiného. Podobný problém lze registrovat u druhé singlovky „I`ll Remember You“, což by v osmdesátých letech mohla být znamenitá glam metalová hymna, hodná toho, aby ji ve svém repertoáru měli Mötley Crüe či Ratt, ovšem zde znovu neukazuje pravou podstatu Gypsy Pistoleros.
Více vlastní osobitosti, jakou představila znamenitá „The Mescalito Vampires“, ukazuje kromě titulní skladby a snad následující „I Got It All“ kapela už jen v „The Ballad Of Tommy Shelby“. Zde se objevuje její nejklasičtější tvář, která v jiných skladbách (bůhvíproč…) zůstává skryta pod písničkovějším přístupem ke kompozicím. Komplexně je „Duende A Go Go…Loco!“ hitovější deska než byla „The Mescalito Vampires“, kompozice na ní jsou srozumitelnější a více radio friendly, ovšem je-li tohle věc, kterou by chtěli příznivci předchozího alba slyšet, je ve hvězdách. Faktem na druhou stranu zůstává kvalita skladeb a skutečnost, že jedinou zbytečnou věcí je závěrečná otřískaná verze osmdesátkového hitu „Come On Eillen“ od zapomenuté formace Dexys Midnight Runners.
Pokud se chtějí Gypsy Pistoleros posunout více ke komerční sféře a sází hlavně na prodejnost (či spíše kliky na internetu a streamování), je „Duende A Go Go… Loco“ tou pravou deskou. Skalní příznivec ale upírskou půlnoční atmosféru zvrhlého baru a Ceckatého tornáda bude postrádat až bytostně. Třeba se vrátí na dalším albu…
|
