Ať už si o tvorbě Harleje člověk myslí cokoliv, je jasné, že v českých luzích a hájích je japela jistým druhem fenoménu. Vyčítat se jí dá mnohé, od stylizované pražsko-vesnické image, přes stále se opakující nápady (což se kapele, co hraje třicet let, vytýkat až tak nedá) až po některá alba, která koketovala se silným podprůměrem. Nedá se jí upřít především to, že dokázala získat širokou posluchačskou základnu a má řadu hitů, které znají i ti, jenž o rockovou hudbu nezavadí. Do jisté míry ji lze přičíst k dobru, že dokázala nahradit tak osobitého zpěváka, jako byl Vláďa Šafránek. I přes počáteční nedůvěru si Tomáš Hrbáček přízeň publika získal a popularita Harleje dosáhla ještě větší úrovně než s nebožítkem Šafránkem. To je věc, která se přehlédnout nedá, ačkoliv nedokáže plně vypovídat o kvalitě produkce.
Ta byla od Hrbáčkova příchodu diskutabilní. Harleji se dalo odpustit zvukově totálně pohřbené „Čtyři z punku a pes“, protože reputaci si napravil s následující „University“. S „...máme vlka“ kapela sjela do úplného kvalitativního suterénu a léta se z toho hrabala. Ode dna se odrazila albem „Hodný holky zlý kluky chtěj“, i když na dávná díla, zejména „Harlejovu kometu“ a „Musíme se pochválit, máme auto z (M)mostu“ se navázat dosud nepodařilo. Nešlo to desce z roku 2017, nešlo do ani o tři roky mladší „Smutku dávám sbohem“ a neděje se tak ani na novince „Zatím je to dobrý“. Harlej naštěstí nepadá do kýble sraček jako na „...máme vlka“, ale nabízí standard posledních let. Naprosto a se vším všudy. To se jeví jako největší problém desky. Je skrz na skrz předvídatelná, jakoby napsaná podle zavedené šablony, i když hity generovat začala. Skalním fanouškům to vadit nebude, právě pro ně a nikoho jiného tady Harlej jsou. Těžko budou lovit příznivce v jiných vodách, než tomu bylo dosud, náročnější posluchač nad kapelou dávno zlomil hůl. Či spíše se o ni nikdy nezajímal.
Partě Tondy Rauera stačí, když každá deska vyplodí pár hitů, na které budou fanoušci slyšet na koncertech. Desky nejsou prostředkem k uživení ani nalákání fanoušků na turné, v rámci Harleje jsou třeba pouze k tomu, aby koncertní setlisty nebyly pořád stejné. Proto tu máme na začátek titulní „Zatím je to dobrý“, na níž se sází jako na tu, která bude výborně vyznívat vedle „Malé nevinné holky“, „Proč pocit mám“ nebo „Zfetovanýho“. Má typickou harlejovskou lyriku, typickou neagresivní kytarovou práci a dobře zapamatovatelný refrén, a oproti druhému singlu „Tak mi zavolej“ zaujme na první dobrou. Dalším vrcholem desky je jediná balada „Svatební košile“, ač neopakovatelné kouzlo dávné „Odcházím“ se zde nenachází, zaujme i závěrečná „Zejtra bude líp“, v níž potěší zejména zvonivá akustická kytara.
Potěší i dvě typické harlejovky „Osm statečných“ a „Pořád stojím na nohou“, která nejvíce odkazuje ke kořenům Harleje, kdy kapela byla považována za tvrdě rockovou kapelu, kam dnes už řazena být nemůže. Ne, že by se tak zásadně změnil rukopis Tondy Rauera nebo snad Tomáš Miřátský začal psát méně obhroublé texty, ale Harlej je pevně ukotven ve výrazu, který pošilhává po poprockovém hávu. Ten na druhou stranu zaručuje i jistou plytkost a ztrátu části energie. Poslechněte si „Vstávej“, „Stůj při mně“ nebo „Můžeš mít“, a hned slyšíte rozdíl mezi nespoutaným Harlejem minulosti a jeho současnou tváří. Ta má své kouzlo, ale původního ducha ztratila.
Takže je to zatím dobrý? Ale jo… Harlej na poslední desce předkládají naprostý standard, bez toho, aby se jednalo o vrcholové dílo nebo propadák. Kapela asi nemá důvod něco měnit. Je pro ni nejdůležitější, aby se vše drželo při starém, aby měly své jisté a hlavně se vyhnula dalšímu pádu do propasti.
|
