Jestliže si před dvěma lety Pink Floyd svou existenci bez Syda Barretta nedokázali představit, protože podivínský frontman byl ztělesněním jejich psychedelických vizí, do roku 1969 šla parta jako pevná čtveřice, v níž už pro Barretta místo nebylo. Roli frontmana převzal naplno David Gilmour, přestože se o ni musel dělit se stále ambicióznějším basistou Rogerem Watersem, který po Barrettovy přebíral skladatelské otěže a na konci šedesátých let ho šlo označit za tahouna souboru. Byl to především Waters, hlavní vizionář a megaloman, který kývl na vstup Pink Floyd do světa filmové hudby. To si kapela vyzkoušela už v roce 1967, kdy přispěla svou částí k alternativnímu snímku „The Commitee“, jenže tentokrát ji čekala zkušenost mnohem cennější, na stole se objevila nabídka k vytvoření hudby k celému filmu. A tomu hračičkové Pink Floyd nemohli odolat.
Na kapelu se obrátil jejich fanoušek, režisér Barbet Schroeder, který chystal první celovečerní film a jeho snem bylo zapojení Pink Floyd do projektu. Je nutné si uvědomit, že Pink Floyd byla klubová kapela, která si o budoucí velikosti mohla zatím nechat jen zdát, takže představení ve filmu viděli jako výtečnou formu prezentace. Nic na tom neměnila skutečnost, že film „More“ měl omezený rozpočet a jeho námět stál mimo mainstream. Je to právě hudba Pink Floyd, co k „More“ táhne pozornost ještě po letech, ačkoliv příběh jen dokresluje, místo toho, aby byla stěžejním prvkem. Přesto, nebo možná právě proto, je soundtrack, který vyšel jako oficiální třetí deska kapely, vítaným úkrokem stranou, který dokresluje jistou složitost a rozpolcenost kapely na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let.
Odbýt film konstatováním, že kdo jej neviděl, o nic nepřišel, nelze, ačkoliv snímek „More“ může dnes působit jako výlet do prehistorie, kde se realita s vybájeným světem stírají. „More“ je nezpochybnitelnou výpovědí o době vzniku, o životě (a smrti) mladých v druhé polovině šedesátých let, kdy se žilo jen pro zážitek z okamžiku, pro přelud dokonalého světa (který tak dokonalý vůbec nebyl) a pro drogové uspokojení. Drogy jsou alfou a omegou filmu o mladém naivním německém studentovi, který se stopem dostane až do Paříže, kde potkává anděla s ďáblem v těle, Američanku Estelle, která jej zasvětí do světa drog. Spolu odjíždí na Ibizu, kde se dostanou do začarovaného kruhu heroinu a milostného trojúhelníku, takže příběh nemůže mít šťastný konec. Osudy hlavních hrdinů jsou podkreslovány hudbou Pink Floyd, která od alba „A Saucerful Of Secrets“ doznaka jisté změny, ačkoliv je vytvářena zejména pro potřeby filmu než kvůli bažení po nových vyjadřovacích prostředcích.
Přestože v roli hlavního (a jediného zpěváka) se na albu objevuje David Gilmour, většina materiálu pochází z autorské dílny Rogera Waterse. Ten přihlédl k potřebám filmu a přání Schroedera, který neměl zájem pouze o scénickou hudbu a vytvořil pestrou paletu stylů, v níž se pohybuje od lehce ambientních poloh, přes standardně folkové (co by mělo jiného zaznít ve filmu o hippies) skladby, až po rockové kousky, kterým dominují hardrockově hřmotné „The Nile Song“ a „Ibiza Bar“, společně s překrásnou úvodní „Cirrus Minor“ nejlepší skladby kompletu. Je to „Cirrus Minor“, která nejlépe charakterizuje celé album a shrnuje v sobě i tragický spád celého filmu (za použití překrásného ptačího zpěvu) a symbolizuje filmovou noir éru šedesátých let.
„Crying Song“, „Green Is The Colour“ a „Cembaline“ jsou vcelku neškodnými kompozicemi ve folkovém stylu, lze v nich tušit zárodek budoucího tvůrčího génia zejména Rogera Waterse, přičemž patří k tomu výraznějšímu, co deska nabídne. Hlavně proto, že druhá strana alba (s výjimkou „Ibiza Bar“) nabízí pouze avantgardní instrumentálky, z nichž za zmínku stojí pouze sedmiminutová náladovka „Quicksilver“, jež vévodí mezi minutu či dvě dlouhými „skladbami“, které než se vůbec stačí rozvinout, tak končí. Tomu nenapomáhá poněkud zmatená dramaturgie celé desky, která postrádá potřebný zásah producenta Normana Smithe, jenž odvedl záslužnou práci na předchozích dvou počinech. Zde si všechno chtěla ohlídat kapela, ovšem je to nad její síly.
Deska „More“ byla docela úspěšná, podařilo se jí vyrovnat deváté umístěné „A Saucerful Of Secrets“. Pink Floyd dokonce uvažovali o tom, že by se dali na dráhu filmové hudby, kdyby jim klasická koncertní a albová nevyšla. Byla to myšlenka, která je neopustila po celou kariéru a její základ leží zde, u starého, zapomenutého feťáckého snímku, který jednou pro vždy (a docela nespravedlivě) začal klást rovnítko mezi drogy a tvorbu Pink Floyd.
|
