I když na konci šedesátých let platili Pink Floyd za zajímavou psychedelickou kapelu, o velké slávě nemohla být řeč. Kapela proto nebyla svazována žádnými konvencemi a prakticky nečelila žádnému tlaku vydavatelské firmy, která se smířila s tím, že kapela bude vždy vydělávat jen omezené množství peněz, protože prodejnost desek se vždy zastaví nejvýše na sto tisících, což byl pro Pink Floyd obrovský úspěch. Deviza kapely spočívala v živých vystoupeních, při kterých mohla naplno ukázat svou sílu, těžce undergroundovou náturu i jistou dávku šílenství, která byla pro jejich tvorbu signifikantní. Na koncertním pódiu nebylo Pink Floyd bráněno v rozletu, takže se nikdo ani nepozastavoval nad tím, když kapela skladby z desek „The Piper At The Gates Of Dawn“ a „A Sauceful Of Secrets“ natahovala na neuvěřitelnou půlhodinu a vkládala do nich nejrůznější experimentální části. Fanoušci to milovali a na tomto příkladu ukazovali genialitu svých oblíbenců.
Dvě z takových vystoupení kapela odehrála po vydání druhé desky „A Saucerful Of Secrets“ v Birminghmau a Manchesteru 29. dubna, respektive 2. května 1969, ještě před vydání soundtrackového alba „More“. Playlist logicky obsahoval hlavně věci z prvních dvou desek, jimiž ale kapela šetřila a proto je prokládala různými experimentálními částmi, které plně korespondovaly s jejich psychedelickou tváří. Tyto dva koncerty se kapela rozhodla natočit pro potřeby živého alba. To vyšlo jako součást většího komplexu, který je prezentován jako čtvrtá řadová deska „Ummagumma“, která měla za úkol fanouškům ukázat, že po soundtrackovém úletu s „More“ jsou Pink Floyd zpět ve svém psychedelickém rozpoložení. To se povedlo, ale s tím, že kapela v psychedelických experimentech takřka utopila.
Pokud je nějaké album, na němž lze demonstrovat totální undergroundové rozpoložení Pink Floyd, je to právě „Ummagumma“. Deska, která je napůl živým albem, zachycujícím na jedné straně nespoutanost až chaotičnost tehdejších koncertů, napůl studiovým počinem, který ve své neposlouchatelnosti slouží jako naplnění uměleckých ambic jednotlivých členů. Pro posluchače je cennější první část dvojalba, která zachycuje nespoutanost a neuchopitelnost slavné „Astronomy Domine“ Syda Barretta, jež je zde jako ukázka živelnosti debutu „The Piper At The Gates Of Dawn“. Zachycuje ale také náznaky slavné budoucí tváře Pink Floyd v „A Saucerful Of Secrets“, v níž jako by se v zárodku začínal probouzet styl, který později tvorbu kapely definoval. První polovina „Ummagumma“ je důležitá také z toho důvodu, že v ní Pink Floyd představují živou verzi „Careful With That Axe, Eugene“, která se původně objevila pouze jako B strana singlu „Point Me At The Sky“, ačkoliv podle živé verze je jasné, že skladba má ambice vyrovnat se nejsilnějším kusům té doby.
Potud je všechno v zásadě v pořádku, ačkoliv kapela na řadě míst terorizuje ušní bubínky posluchačů hlukovými stěnami a vazbením, ale takové byly koncerty Pink Floyd a je jasné, že své kouzlo měly. Problém přichází s druhou polovinou dvojalba. „Chtěl jsem udělat experimentální desku a tak jsme si řekli, že ji nahrajeme na všechno, co se nám dostane pod ruku,“ vysvětlil záměr „Ummagumma“ bubeník Nick Mason a v jeho vyjádření je zcela definováno, jak tohle album zní. Příšerně, neposlouchatelně a šíleně. Pink Floyd zacházejí až za hranu příčetnosti i hudební nonkonformity, výsledkem je směsice různých, logicky na sebe nenavazujících zvuků a skřeků, které sice měly ukazovat hudební experimentálnost kapely a její ničím neohraničenou inspiraci, ale naprosto se míjí účinkem. A je jedno, jestli ten či onen kus napsal Waters, Gilmour, Wright či Mason…
Každý z této čtveřice dostal prostor čtvrtiny druhého alba. Wright jej využil ke třináctiminutové suitě „Sysyphus“, která je jen kakofonickým zvukovým terorem, v němž zaujme monumentální úvod (u něho se jistě mnohokrát inspirovali Manowar), jenž nejprve přejde do klavírních preludií nevalné melodické hodnoty, aby se následně vše zvrhlo v nekontrolovatelný chaos. Nepotěšil ani Waters s podivnou, lehce folkovou „Grantchester Meadows“, v níž kytary ustupují do pozadí ptačímu zpěvu, ani s krkolomnou „Several Species Of Small Furry Animals Gathered Together In A Cave And Grooving with A Pict“, jejíž hlavním motivem je Watersovo imitování hlasů zvířat. Ani David Gilmour, ač vytáhne sabbathovský riff uprostřed své stati „The Narrow Way“, nedokázal vytvořit nic hodnotnějšího než změť kytarových tónů, které podporuje spacerockovými klávesami, jež se do konceptu nehodí. Utrpení zakončuje ve stejně šíleném stylu bubeník Nick Mason, který přišel s dalším nenápaditým kouskem, jenž se snaží být bubenickou exhibicí, ale sázka na psychedelii místo techniky dělá z „The Grand Vizier`s Garden Party“ kus, který kdyby byl z historie Piunk Floyd vymazán, svět by o nic důležitého nepřišel.
Je s podivem, že něco tak nekomerčního a svým způsobem neposlouchatelného, jako je „Ummagumma“ slavilo úspěch a dostalo se na páté místo britské oficiální hitparády. Úspěch v dalších zemích se rovněž dostavil, ovšem až mnohem déle a byl zapříčiněn zpětným zkoumáním diskografie kapely, která se za pár let měla stát jednou z největších hudebních formací všech dob. Na „Ummagumma“ tomu nenasvědčuje vůbec nic, ačkoliv zde experimentální šílenství dostoupilo vrcholu. Ve své době „Ummagumma“ byla pro nekomerční posluchače vítanou avantgardní deskou, ovšem zub času se na ní podepsal více než na kterékoliv jiné a dnes je po právu opomíjenou záležitostí.
|
