Vypadá to až neuvěřitelně, ale letos uplyne dvacet let od chvíle, co Green Day vydali zásadní album „American Idiot“ a rázem byli větší i než v dobách průlomu s deskou „Dookie“. Že by ho Green Day chtěli zažít znovu je věc zcela jasná, ačkoliv mnohem hůře proveditelná. Vždyť se podívejme na to, jak vypadalo dvacet let, kdy se jim ani jedinkrát nepodařilo vystoupit ze stínu slavné desky. „21st Century Breakdown“, přímého následovníka „American Idiot“, doslova zabila snaha o zopakování úspěšného vzorce za každou cenu, neboť pokus o nabubřelou punkrockovou operu ztroskotal na naprosté absenci invence a nedostatku dobrých skladeb na skoro sedmdesáti minutové ploše. Kapela na to šla posléze z druhé strany a s trojicí desek „!Uno!“, „!Dos!“ a „!Tres!“ vydala až na kost ohlodaný materiál, který připomínal narychlo spíchnutá garážová dema, což bylo zklamání ještě větší než u „21st Century Breakdown“.
Když s „Revolution Radio“ Green Day začali zvedat trochu hlavu, už se zdálo, že se konečně odrazili ode dna. Sice se nedalo mluvit o tom, že by kapela překypovala entuziasmem jako v dobách největší slávy, ale po příšerné trojici odfláknutých desek šlo o dost dobrou záležitost. Bohužel minulá „Father Of All Motherfuckers“, na níž kapela koketovala s glam rockem sedmdesátých let, byla opět velmi chabou záležitostí, která brzy upadla v zapomnění a nad Green Day zlomil hůl nejeden starý fanoušek. „Saviors“ je posledním pokusem o reparát, který ještě může stav věcí zvrátit. Green Day jsou si toho plně vědomi, další šance už se opakovat nemusí a dalších dvacet let k dispozici mít nebudou. Proto je deska pro kariéru z kalifornského East Bay zásadní.
Saviors“ se povedla, i když to nikdo nečekal. Dost dobře nemůže konkurovat „American Idiot“, ačkoliv téma úpadku Ameriky je ještě mnohem více palčivější než před dvaceti lety, ale svým způsobem na desku z roku 2004 navazuje nejlepším možným způsobem a mnohem chytřeji, než tomu bylo u předchozích desek. Dlouholetá krize je zažehnána a Green Day k tomu stačilo jediné - vrátit se ke svým kořenům, leckdy až ke slavné „Dookie“. Ze repertoáru trojice škrtla nesmyslné experimenty, které jí ve výsledku vždycky spíše škodily a výsledkem jsou úderné punkrockové kousky „The American Dream Is Killing Me“, „Looks Ma, No Brains“, „Strange Days Are Here To Stay“, či „One Eyed Bastard“, která zaujme kytarovým riffem, jež toho hodně dluží někdejšímu hitu „So What“ od Pink, ale ve výsledku dělá z téhle věci jednu z nejvýraznějších kompozic na albu.
Tentokrát se povedla nastavit i silná druhá tvář Green Day, což jsou komerční skladby, bez kterých by kapela také nikdy nebyla úplná. Nejvíce z nich zaujme orchestrální „Father To A Son“, která se nestydí za inspirace u The Beatles, a polobaladická „Suzie Chapstick“, jež jde cestou naprosté kompoziční lehkosti a optimistického výrazu. Krůček za nimi stojí „Goodnight Adeline“, ve které se ale sem tam objeví nějaké klišé, ačkoliv k hudbě Green Day patří. Kalifornská trio se otřepaným postupům nevyhnulo ani v méně výrazných věcech, z nich zmiňme například energickou „Come City“ a asi nejslabší trojlístek z konce alba „Living In The 20s“, titulní „Saviors“ a „Fancy Sauce“, v nichž se projevuje fakt, že kapela občas nějakým neduhem trpí, ale o závažném onemocnění tentokrát nemůže padnout ani slovo.
„Saviors“ je nejlepším albem za posledních dvacet let, ačkoliv „American Idiot“ se nevyrovnalo ani tentokrát. Důležité je, že se Green Day podařilo nepříznivý vývoj zvrátit a udělat desku, která měla vyjít někdy v roce 2006 nebo 2007. Ale někdy je lépe pozdě než vůbec. Uvidíme, zda si na ně ještě staří fanoušci, kteří už dávno odrostli a jsou to fotři od rodin, vzpomenou.
|
