Přestože je deska „Bomber“ vnímána jako o něco slabší sourozenec předchozí „Overkill“, ve své době potvrdila, že Motörhead jsou na rychlém vzestupu. Kapela brzy po vydání obdržela stříbrnou desku, což odpovídalo dvěstěpadesáti tisícům prodaných kusů a to bylo něco, na co Lemmy a jeho dva kumpáni v době, kdy byli považováni za všeobecné outsidery, ani nepomysleli. Ne, že by se jejich finanční situace zlepšila, pořád byli chudí jako kostelní myši, protože peníze, o které je neobrala vydavatelská společnost, skončily buď v kapsách drogových dealerů nebo sloužily jako slušné dýško servírek londýnských barů. Jenže kapela byla rozjetá a zastavit ji taková malichernost nemohla. Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let bylo období, kdy Motörhead působili nejkreativnějším dojmem, voněli novotou a symbolizovali blížící se nástup heavy metalu, který bublal nejen v londýnském undergroundu, ale zejména v průmyslových oblastech Británie, kde byli lidově sprostí Motörhead už hrdinové.
Vřelo to všude a situace začínala připomínat dobu před čtyřmi roky, kdy se na výsluní dral punk. Ten však už ležel zapomenut v minulosti, během dvou let se natolik vyčerpal a přišel o autenticitu, že nemohl skončit jinak než na smetišti dějin. Ačkoliv i Motörhead byli svého času bráni jako punková kapela, zejména v době debutu, s deskou „Overkill“ si je oblíbili i ti, kteří preferovali o něco sofistikovanější hudbu a divoká kytarová sóla, takže Lemmy a spol. krásně vyklouzli z punkové škatulky, která by jim bránila v růstu. Tomu pomáhala i britská média, zejména časopis Sounds, kdysi velký zastánce punkové vlny, který informoval o nově vznikajícím tvrdě rockovém hnutí, jemuž dal název, který se vžil – Nová vlna britského heavy metalu. Tam kultovní publicita Geoff Barton Motörhead ještě zcela nezahrnul (stejně jako Judas Priest), i když bylo jasné, že je jen otázka času, kdy se kapela do hnutí začlení sama.
„Ace Of Spades“ patří k deskám, jejichž nahrávání nám zabralo víc času než obvykle, i když skladby jsme složili poměrně brzy,“ vzpomínal Lemmy. Když Motörhesad začali album dávat dohromady, byl venku debut Iron Maiden, Saxon, či Def Leppard, a v různých sklepích i plesnivých zkušebnách vznikaly další nahrávky. Motörhead měli k dispozici profesionální studio a díky úspěchu „Overkill“ a „Bomber“ měli k dispozici více času a lepší vybavení. K ruce měli také renomovaného producenta Vica Maileho, který měl na kontě spolupráci s Fleetwood Mac, Jimim Hendrixem, Led Zeppelin a Lemmy se s ním znal ještě z dob Hawkwind. Maileho profesionální přístup definoval práce na albu „Ace Of Spades“ a po hrůzné zkušenosti s Jimmym Millerem z období „Bomber“ byl pro kapelu vítanou změnou. I díky jeho přispění vzniklo do té doby nejdotaženější album kapely, které je dodnes nejvyhledávanějším a nejklasičtějším dílem.
„Ace Of Spades“ nepřineslo nic převratného a žilo jen z toho, co kapela udělala na „Overkill“, na kterém po rozpačitém debutu definovala svůj styl. "Ace Of Spades" jej pročistilo, udělalo přístupnější a hitovější, aniž by ubralo něco ze zběsilosti (právě naopak, oproti „Bomber“ se pořádně šlápne na pedál) a stylu, jenž se stal pro Motörhead signifikantním. Naprosto zásadní je titulní věc, která se stala synonymem tvorby Kilmisterovy kapely a nejhranější skladbou Motörhead. Z osvědčeného stylu nikam nevybočuje a její riff je stejnou klasikou jako „Smoke On The Water“ od Deep Purple nebo sabbathovská „Paranoid“. Ovšem tvrdit, že se deska stala velkou díky titulní skladbě by bylo k ostatním kusům velmi nespravedlivé, protože kvalita „Ace Of Spades“ leží ve vyrovnanosti.
Nejvýraznějšími skladbami jsou ty, které se dostaly do letitého repertoáru a proto, když se zeptáte fanouška na doporučení konkrétních skladeb, kromě titulní „Ace Of Spades“ bez rozmyšlení vypálí „Love Me Like A Reptile“, „Jailbait“, „Shoot You In The Back“ a další legendu „(We Are) The Roadcrew“, poctu všem bedňákům, kteří s kapelou absolvovali sebedestruktivní turné. Velmi dobře zafungovaly i v podstatě zapomenuté kusy, z nichž jako nejsilnější je třeba zmínit „Fire, Fire“, závěrečnou „The Hammer“ a naprosto skvělou, zcela nedoceněnou „The Chase Is Better Than The Catch“. To je nejsilnější chvilka pro kytaristu Eddieho Clarkea, který se nesnaží dostát přezdívce „Fast“, tedy rychlý, ale sází vyšperkovaná sóla, jež jako kdyby měla předznamenávat jeho další kariéru, která se už brzy neměla pojit s Lemmym a Philem Taylorem.
Čtvrté místo v britské hitparádě a alespoň drobný průlom v Americe, to byla prvotní statistika, která dovedla po vydání „Ace Of Spades“ Motörhead na dosavadní vrchol. Kapela byla nadšená, objevovala se v televizi a vyrazila na legendární turné, kdy se nad hlavami muzikantů vznášel obří bombardér. Skutečnost, v jaké byla kapela formě, nejlépe dokumentuje slavný živák „No Sleep `Til Hammersmith“, jenž je po právu řazen mezi nejlepší živá alba všech dob, protože se na něm podařilo zachytit obrovské množství energie, kterou Motörhead měli. „Samozřejmě, když se člověk ocitne na vrcholu, nečeká ho jiná cesta než dolů. V té době jsme ale nevěděli, že jsme dosáhli vrcholu. Nevěděli jsme vůbec nic,“ napsal v autobiografii Lemmy. Moc dobře věděl, o čem mluví a proč si nechal vytetovat heslo „born to lose, live to win“.
|
