Pink Floyd byli na přelomu šedesátých a sedmdesátých let neuvěřitelně plodní a za tři roky vydali čtyři alba, jejichž úroveň sice šla dolů, ale kapela se dostávala čím dál více do povědomí veřejnosti. Poslední „Ummagumma“ i přes naprosto nekomerční a vlastně neposlouchatelný charakter jejich pozici zase upevnila. Jak byla kapela rozjetá, využila nabídku na tvorbu filmové hudby pro snímek Zabriskie Point, na němž už nebyla jediným tahounem soundtracku, ale objevila se po boku kapel Grateful Dead, The Rolling Stones nebo Jerryho Garcii. Celá věc se zamotala a Pink Floyd od filmu ustoupili, aby se mohli věnovat další tvorbě. Doba letěla jako zběsilá, rocková hudba se vyvíjela dynamickým stylem, to, co bylo moderní před půl rokem, už bylo zastaralé. Fanoušci chtěli stále nové věci, nový směr, který by pomohl rocku vybřednout ze slepé uličky, kam se psychedelickými experimenty trochu zapletl. A přišly nové kapely, jež chtěly udávat tón doby a co nejvíce se snažily odpoutat do éry hippies a psychedelického boomu let 1967 a 1968.
Rok 1970 byl pro rockovou hudbu zlomový. Vyšlo „In Rock“ od Deep Purple, debut Black Sabbath, a Led Zeppelin si užívali obrovského úspěchu prvních dvou desek. Bylo jasné, že šedesátá léta skončila divošským řáděním Rodiny Charlese Mansona i krvavým incidentem v Altamontu a společnost se začala odvracet od všeho, co mělo souvislost s halucinogeny a psychedelií. Pink Floyd bylo jasné, že další „Ummagumma“ by jim projít nemohla, podobné experimenty vycházely z módy každým dnem. Přestože všechny desky do „The Dark Side Of The Moon“ se dnes počítají do prvotního období, i to lze rozdělit. Ač se to tehdy nemuselo zdát, předěl přišel v roce 1970. Už nešlo jít dál do experimentů, které představila zcela neposlouchatelná „Ummagumma“, nešlo se ani vrátit k psychedelickým začátkům „The Piper At The Gates Of Dawn“. Až minimalistická a rozmlžená šedesátá léta totiž střídala éra obrovské pompéznosti a epičnosti.
Pink Floyd to chtěli zohlednit na nové desce. Měli o ní jasnou představu, protože od svých začátků hrávali na koncertech útržky z experimentální skladby, která ani neměla žádné jméno, ale její základ měl posloužit jako nosné téma novinky. Jelikož si s ní kapela nevěděla sama úplně rady a nechtěla tvořit nic v duchu „Ummagumma“, přizvala zkušeného skladatele Rona Geesina, jemuž předala pásky, aby skladbu dotáhl do finále. Výsledek, který Geesin předložil, je takřka omračující. Roztáhl kompozici na délku více než třiadvaceti minut a obalil ji do orchestrálního hávu, takže skladba dosáhla rozměrů symphony rockové opery. Pink Floyd ji ponechali v instrumentální verzi, což je dobře, protože tak ještě lépe vynikne její monumentálnost.
Ačkoliv začíná trochu chaoticky orchestrální pasáží „Father`s Shout“, brzy se láme do typicky progrockové části „Breast Milky“, aby po ní přišla nejhezčí část, křehká „Mother Fore“, do které slavný anglický sbormistr John Alldis implantoval bezeslovné éterické vokály, dodávající tajemnou auru. Hlasy se pak přelijí do progrockové „Funky Dung“, která pocitově více než na „Mother Fore“ navazuje spíše na „Breast Milky“. Že v Pink Floyd zůstala špetka psychedelie a touhy po experimentech ukazuje krátká vsuvka „Mind Your Throats Please“ a kompozice řítí do nesrozumitelného chaosu, z něhož ji smířlivými tóny vytáhne závěrečná část „Remergence“, která zní jako kompilát orchestrálních a progrockových pasáží. Třiadvacetiminutová „Atom Heart Mother“, podle níž byla deska pojmenována, je posluchačsky náročným kusem, ovšem pokud do ní proniknete, těžko se budete dostávat z jejího vlivu. Pro desku představuje to nejzásadnější a je důvodem, proč je „Atom Heart Mother“ řazena mezi největší kapelní klasiku.
Druhá polovina alba navazuje na koncept „Ummagumma“, přestože její vyznění je jiné. Opět nabízí muzikantům prostor pro vlastní ambice, čehož nevyužil bubeník Nick Mason, proto se prezentují jen Roger Waters, Rick Wright a David Gilmour. První přispěl jemnou folkovou „If“, která je jeho typickou prací se zasněnými vokály a typickou melodikou. Wright se v rozverné „Summer `68“ odvázal mnohem více a znovu využil orchestrálních prvků, ačkoliv jeho kousek je ze tří (v podstatě) sólových příspěvků nejslabší. Nejrockovější položkou podle očekávání přispěl Gilmour, ve „Fat Old Sun“ je jasně slyšet jeho rukopis, který z Pink Floyd měl v dalších letech udělat hvězdu nejtěžšího kalibru. Od toho je daleko závěrečná třináctiminutová „Allan`s Psychedelic Breakfest“, která muzikanty táhne spíše do minulosti, experimentálním pojetí snad i k „Ummagumma“, i když na rozdíl od skladeb z druhé poloviny minulého alba je přece jen přehlednější, jednodušší na poslech a uhlazenější, zejména melodickými linkami Wrightových kláves.
„Atom Heart Mother“ je albem, které znamenalo průlom, ačkoliv ne takový, jaký kapelu ještě měl čekat. Deska se uhnízdila na prvním místě britské hitparády a vypadalo to, že hardrockovým bouřlivákům vyrostla v Pink Floyd zdatná, o mnoho sofistikovanější konkurence. U kritiky se deska setkala spíše s protichůdnými reakcemi, i když i řada škarohlídů nakonec musela uznat, že její kvality čas prověřil.
|
