Eddie Clarke stihl s Motörhead odehrát pouze dva koncerty amerického turné, vystoupil pouze v Torontu a New Yorku, ovšem kapela podala na obou vystoupeních hrozný výkon, který byl výsledkem frustrace z celé situace. „Pro zbytek turné jsme museli sehnat rychle náhradu a vybrali jsme si Briana Robertsona, který dřív hrával s Thin Lizzy. Technicky byl lepší kytarista než Eddie, ale do Motörhead se vůbec nehodil,“ popsal stav Lemmy. Robertson měl problém s alkoholem a drogami, což se táhlo už od časů Thin Lizzy, ale alespoň zpočátku to nevypadalo, že by to Lemmymu a jeho spolupracovníkům vadilo, protože Robertsonovy koncertní výkony byly dobré, stejně jako jeho hra, která si v divokosti nezadala nic s Clarkeovou. Jeho angažováním vzniklo unikátní spojení, které se už nikdy v další historii Motörhead nemělo opakovat.
„Už když do Toronta přijel s krátkým sestřihem, obarveným načerveno, říkal jsem si, že to snad bude dobrý parťák,“ uvedl na Robertsonův účet Kilmister. „Ukázalo se ale, že nebude. Jenom nás sral. Byl to jediný člen všech mých kapel, kterému jsem vyhrožoval fyzickým násilím. A on mi vyhrožoval taky. Na všechno chtěl mít smlouvu, vždycky jen na jedno album. Chtěl mít otevřená zadní vrátka, kdyby se Motörhead nevedlo,“ dodal Lemmy. Problémy a odlišný Robertsonův přístup se naplno projevily, když kapela vstoupila do studia. Nejenže brzy zavládla ponorková nemoc pramenící z rozdílnosti povah Kilmistera a Robertsona, ale všechny přítomné doslova vytáčel Brianův přístup k práci. Kytarista trpěl hvězdnými manýry, které si přinesl ještě z časů Thin Lizzy (na něž se v Motörhead nikdy příliš nehrálo) a nahrávací frekvence využíval k vlastním kytarovým předváděčkám, které byly pro výsledek nepoužitelné.
„Nahrávání „Another Perfect Day“ bylo mučení. Brianovi trvalo třeba sedmnáct hodin, než natočil jedinou skladbu,“ zmínil novopečený producent Tony Platt, který v minulosti dělal zvukového inženýra u klasických desek The Rolling Stones, The Who, AC/DC či Led Zeppelin a s Robertsonem se znal z časů Thin Lizzy, kdy kytaristu ještě držel na uzdě Phil Lynott. Při tvorbě „Another Perfect Day ale podlehl vlastní výjimečnosti, možná jen proto, že technicky i hráčsky členy Motörhead převyšoval o level. Na tom, že jeho jediná deska s Motorhead je výborná záležitost, má velký podíl, ovšem hráz, který vyrostla mezi ním a zbytkem kapely byla tak vysoká, že další spolupráce se jevila čím dál více jako nemožná. Tyto problémy z „Another Perfect Day“ cítit nejsou a výsledek, jaký byl předložen v květnu 1983, je v mnoha směrech unikátní. V historii Motörhead se jedná o velmi zajímavou odbočku.
Vliv Robertsona jako jednoho ze spoluautorů alba je velký a je jasně cítit. Brian byl absolutně jiný kytarista než Eddie Clarke, takže ačkoliv „Another Perfect Day“ neslevuje z dřívější energie, je deska kytarově mnohem barvitější a nápaditější, neboť se na ní střetává svět klasických Motörhead s melodikou Thin Lizzy. Přes martýrium, které kapela ve studiu při natáčení podstoupila, se podařilo dát dohromady velmi silné věci, které dokázaly konkurovat velkým hitům z minula, ač vyjadřovací prostředky byly poněkud jiné. To, že se Motörhead vydávají jinou cestou, bylo znát hned z úvodní skladby „Back At The Funny Farm“, která překvapí svou přehledností a čitelností, a pro kapelu představuje vstup do profesionálnější ligy. Silná produkce Tonyho Platta vyšlechtila velmi moderní sound a „Another Perfect Day“ představuje pravděpodobně nejdotaženější album kapely, které mělo všechny předpoklady, aby slavilo velký komerční úspěch.
Mezi skutečně silné věci lze řadit „Back At The Funny Farm“, singlové skvosty „Shine“ a „Dancing On Your Graves“, valivou „One Track Mind“ a svižnou „Marching Off To War“, v níž prim hraje sólující Robertsonova kytara. Je veliká škoda, že spolupráce mezi těmito třemi muzikanty měla tak krátké trvání, jak vidno z „Another Perfect Day“, mohla být velmi plodná a přínosná. Ovšem osobní spory převážily a nepřehlédnutelný byl i fakt, že Robertsona nepřijali skalní fanoušci. Sice uznávali, že jako kytarista se prezentuje skvěle, ovšem jeho image (na pódium chodil v saténových trenýrkách a baletních botách) byla šokující a to byl pádný důvod, který Briana vyhnal z řad kapely. „Hráli jsme v Londýně, koncert pořádali Hell`s Angels. Každý ví, co to je za týpky a Brian vylezl zrovna takhle oblečený na pódium. „Co je to za debila v těch trenýrkách,“ zahučelo publikem. „To je nový kytarista Motörhead.“ „Zabijeme ho!“ Brian ani neví, jak blízko byl fyzické inzultaci. Vážně ho chtěli zabít, já je musel brzdit,“ přiblížil Robbův konec v kapele Lemmy. „Po zbytek turné Brianův styl v oblékní šokoval a přiváděl ke zděšení fanoušky po celé Evropě. Vyčuhoval jako bolavý prst a myslím, že přesně to chtěl. Zoufale se snažil všem dát najevo, že není součástí Motörhead, ale jen záskok,“ dodal Kilmister. Problémy se vyskytly i s Robertsonovým hraním, což byl podle Lemmyho hlavní důvod, proč jej požádali o odchod.
Motörhead se ocitli velmi blízko rozpadu, takřka záhy poté, co se kapela rozešla s Robertsonem a vyhlásila konkurz na nové členy, ohlásil odchod i Phil Taylor. Lemmy v kapele zůstal sám a zvěsti, že s Motörhead už nechce spolupracovat vydavatelská společnost Bronze, nenaznačovaly vůbec nic dobrého. Vše se ale brzy mělo změnit... Robertson se po konci u Motörhead z rockové scény de facto vytratil a v roce 1992 překvapil, když hostoval na EP "Tracks From The Wilderness" britských folkmetalistů Skyclad. V roce 2011 vydal jediné sólové album "Diamonds And Dirt"" a pak se za ním zase zavřela voda.
|
