Přestože formace Lucifer přibrzdila v tempu chrlení desek a mezi „čtyřkou“ a aktuální „pětkou“ leží tři roky, vypadá to, jako kdyby vydávala jednu desku za druhou. Když si však uvědomíme, že jich pět vydala v průběhu devíti lety, není to s nadprodukcí tak horké. Navíc regulérní kapelou je až od druhé desky, kdy se ke zpěvačce Johanně Sadonis přidal frontman hard rockových The Hellacopters a někdejší bubeník deathmetalových průkopníků Entombed Nicke Andersson, který ji nejen pojmul za manželku, ale stal se jakýmsi mentorem souboru. Ačkoliv se posadil za bicí soupravu, jeho rukopis Lucifer ovlivnil obrovským stylem, z původního předpotopního doomového stylu dnes zní jako tvrdší, sabbathovštější odnož The Hellacopters s ženským vokálem. Tahle skutečnost zní přitažlivě, ovšem fakt, že Lucifer naprosto rezignovali na jakýkoliv vývoj, už méně.
S každým dalším albem se Lucifer přibližují své hard rockové podstatě. Ta je pro „V“ pravděpodobně důležitější než tomu bylo kdykoliv v minulosti, kapela ještě více vytáhla tlapu z doom/sludgemetalové bažiny, což je s největší pravděpodobností Anderssonovým vlivem, protože srovnáte-li aktuální tvorbu Lucifer a poslední album The Hellacopters, práce stejného autora je slyšet na první dobrou. Pro Lucifer je to dobře, ač jsou stále sobě věrni, je slyšet, že jejich skladatelský styl se zdokonaluje. Hudba je prosvětlenější, dalo by se říct, že i hitovější. Díky tomu má kapela na rockové scéně etablovanější pozici než před několika lety a v retro ranku patří k tomu lepšímu, protože nikdy otrocky nepřemílala dávno vymyšlené, ale umně spojovala dávné vlivy do originálního balení.
Pokud se „V“ v něčem liší od předchůdců, tak je to fakt, že deska je nejhardrockovější ze všech. Lucifer neopouští okultní témata, ale je znát, že kromě Black Sabbath mezi silné inspirace patří i Deep Purple a tvrdší chvilky Uriah Heep, stejně jako trochu space rockového fantazírování Blue Öyster Cult. Když z rukávu vytáhnou stadionovou hitovku „At The Mortuary“, opatřenou svižným riffem i heroickým kytarovým sólem, dá se mluvit i o pop metalu, ačkoliv nablýskanost Def Leppard, Bon Jovi či Whitesnake jim chybí. Dalším výrazným momentem je bezesporu skladba „Maculate Heart“, v níž velkou část kytarové práce udělá akustická složka, čímž se Lucifer blíží k písničkářské formě, ovšem ohromný výkon Johanny (dnes už) Andersson může připomenout slavné chvilky Janis Joplin.
Slibně zní i natlakované hard rockovky „Fallen Angel“, „A Cofin Has No Silver Living" a „Strange Sister“, které odhalují párplovskou podstatu Lucifer, zejména v „A Cofin Has No Silver Living" je cítit vliv amerických Kiss. Není překvapivý, Anderson v minulosti několikrát prohlásil, že za vznikem The Hellacopters a jeho únikem z death metalového hrobu Entrombed stála láska ke Kiss. Nezbytné zatěžkané sabbathovky ale z repertoáru Lucifer nezmizeli. Těžkou kompozicí s pekelně zahuštěným tempem ve středu skladby je „The Dead Don`t Speak“, neméně neveselou je i baladická „Slow Dance In A Crypt“, která má daleko k nějakému romantickému snění, ačkoliv využití klavíru by tomu mohlo napovídat. Chmurnou záležitostí je i závěrečná „Nothing Left To Lose But My Life“, z pomalého, zmučeného tempa ale vystupuje výrazný refrén, který celou skladbu pozvedne na vyšší úroveň.
Jestliže hudebně Lucifer nabízejí svůj standard, je nutné konstatovat, že se jejich skladatelská potence zvyšuje. „V“ má pravděpodobně největší podíl zapamatovatelných skladeb a jako celek je deska rovněž nejrozmanitější. Je to jistý krok k univerzálnosti, ale je veden správným směrem. Od dalšího alba by se daly čekat ještě větší věci.
|
