Hra na schovávanou skončila. Slayer jsou zpět!
Já jsem za jejich návrat rád a upřímně, doufal...

Hra na schovávanou skončila. Slayer jsou zpět!
Bude turné i nová deska, na to vsadím svoje nový...

Hra na schovávanou skončila. Slayer jsou zpět!
Taky jsem věřil, že Slayer budou ti, kteří slovo...

MOTÖRHEAD - Orgasmatron
Lemmy o tomto albu někde prohlásil, že od něj...

MOTÖRHEAD - Rock N`Roll
Přišel jsem poprvé do styku s Motorhead právě v...

CRADLE OF FILTH - Nymphetamine
Otřesná deska a absolutní dno Vampýří tvorby v...

TEMPLE BALLS - Avalanche
Jedna z nejlepších melodic hard´n´heavy novinek...

PINK FLOYD - The Dark Side Of The Moon
desek art rocku, tady skutečně není co řešit....

Záleží metalovému fanouškovi na kvalitě zvuku nahrávek?
S těmi Helloween to vidím stejně. I když teď jsem...

Záleží metalovému fanouškovi na kvalitě zvuku nahrávek?
Helloween zní nejlíp na Chameleonu : ) Zvuk...












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




Záleží metalovému fanouškovi na kvalitě zvuku nahrávek?

Již pomalu čtvrt století se setkáváme s fenoménem tzv. Loudness War, tedy s problémem, který plíživě počal narůstat přibližně od roku 1995. Jednalo se o pomalé a každoroční zvyšování hlasitosti nahrávek především u rocku a popu vydavatelskými firmami. Všimly si, že hlasitěji produkovaná hudba má větší šanci vyniknout oproti ostatní, takže v hospodských jukeboxech pozornost upoutala kapela, jež přeřvala ostatní. Intenzita se však nedala zvyšovat do nekonečna, technické limity záznamových zařízení byly vyčerpány, docházelo mj. k tzv. clippingu, kdy zvukoví „inženýři“ museli ořezávat přebytečné frekvence, aby dosáhli absolutního prahu hlasitosti. Takových nahrávek bylo po roce 2000 vyrobeno statisíce, nahlas téma otevřela v roce 2008 mediálně propíraná kauza alba Metallicy – „Death Magnetic“, které se stalo čítankovou ukázkou poničené nahrávky. V té době vzniklo několik petic proti takovým zvěrstvům a bylo založeno několik nadací, které si daly za cíl pozměnit tyto pořádky.

Je nutno připomenout zásadní proměnu způsobu poslechu muziky, která má na výsledný zvuk nahrávky nemalý vliv. Klasickému poslechu, jak jej praktikují audiofilové, dávno odzvonilo. Kdo dnes doma zasedne ve zvukově ošetřené místnosti před drahou stereo aparaturu, pustí si desku a v pohodlném křesle vydrží soustředěně poslouchat čtyřicet minut? Dnes se muzika konzumuje jinak - v lepším případě při souběžné činnosti na PC z malých reproduktorů, v tom horším z mobilního telefonu, špuntů při sportu, nebo z různých bluetooth reproduktorků při popíjení na lavičce v parku. Při bližším ohledání dnešních obýváků je většina z nich dispozičně i vzhledem k použitým materiálům (sklo, kov, nepravidelné tvary) pro poslech naprosto nevhodná.

I na nenáročné posluchače jsou uceni myslet masteringoví inženýři, což je v přímém protikladu se stoupající kvalitou a dostupností techniky, která dokáže přehrát HiRes záznamy, BluRay disky, zvládající technicky přehrát nahrávku s datovým tokem stejně vysokým, s jakým pracují technici ve studiu. V konečném součtu je nahrávka jakýmsi kompromisem, který je přehratelný na všech typech zařízení. Jediným problémem v této rovnici jsme my a naše malé nároky na kvalitu. Nahlédněme na jeden z parametrů, podle kterých se dá určit kvalita záznamu a tou je měření dynamického rozsahu (DR). Ten byl u rockové muziky doporučen v rozsahu 10-15 dB. Z důvodu Loudness War se tato hodnota neustále snižovala, v devadesátkách to byly hodnoty 8-9, kolem roku 2000 6-7 a v roce 2006 DR5.

Až v posledních letech se hodnota metalových a popových nahrávek vrací na hodnoty 5-7, které naměříme u 80% všech nahrávek tvrdě rockové muziky. Aby v masteringových studiích nebyli za úplné hlupáky, nejdou s ořezáním dynamiky až na hranu, čímž nelze v patřičném hudebním softwaru odhalit clipping, ale čarují se signálem jinak. Větší dravosti se dosahuje použitím rozličných softwarových kompresorů (které snižují nejhlasitější pasáže a tišší zároveň zesilují), nebo limiterů, které nastavují pevný strop maximální hlasitosti, aby se zabránilo nepřirozenému oříznutí nejhlasitějších pasáží. Zvukaři hřeší v metalu na to, že je upřena pozornost na komprimovaný zvuk kytar a výrazné vokály, ve kterých omezený dynamický rozsah vytváří pocit intenzity a energie, pokud ale překročí určitou míru, ztrácí se detaily a nuance. Takže se situace k lepšímu mnoho nezměnila.

V posledních letech byl zaznamenán nepatrný posun k lepšímu ve dvou věcech – firmy přestaly chrlit „remasterované“ nahrávky ze zlatého fondu metalové muziky, které byly z velké části nepatřičně zesílené a s minimálními dalšími korekcemi. Pokud se fandové zbavili originálu a do sbírky zařadili tyto verze, je to velké neštěstí. Druhé pozitivum je nárůst kapacity záznamových zařízení a harddisků, takže nikdo nemusí převádět svou sbírku do ztrátového kodeku MP3. Bezztrátový FLAC přehraje kdejaké novější autorádio.

Na streamovacích platformách problém s různou dynamikou nahrávek vyřešili vcelku vtipně. Pokud to zjednodušíme, většina z nich (Spotify, Tidal, Youtube) vyžaduje určité normy v hlasitosti nahrávky, takže čím více je dodaná skladba hlasitější, tím více bude ztišena a plochost a nevýraznost z nízké dynamiky zůstane nezlepšena. Při stejné úrovni hlasitosti by měla lépe znít ta dynamičtější. Ve vlastním zájmu by kapely na streamovací služby měly dodávat nahrávky s kvalitnějším masteringem, než na CD, což by mohlo vést ke zlepšení nahrávek. Komu by se chtělo platit mastering třikrát - na CD, pro stream a na vinyl? Je zajímavé je, že dle posledních výzkumů není hlasitost zárukou vyššího prodeje, lidé při mnoha provedených testech nezkresleného a zkresleného záznamu vždy zvolili nezkreslený.

Jediným problémem zůstává jakási setrvačnost a nesmyslné lpění na nekvalitním zvuku, který při přesunu těžiště poslechu muziky na stream nikomu žádnou výhodu nepřinese. Nic vydávání kvalitnějších nahrávek nebrání, jen posluchač sám s malými nároky na kvalitu zvuku. Nejvíce zamrzí fakt, že CD s vážnou hudbou, jazzem, folkem, world music a většiny progresivního rocku jsou zvukově naprosto perfektní. Jen pop a heavy metal je největší zvukovou žumpou a tvrdě rockový fanda je spolu s hip hopery a náctiletými fanynkami popu největší obětí a trotlem. Proč by se firmy snažily něco změnit, když to po nich nikdo nežádá?

Mohu připojit výsledky soukromé ankety, ve které jsem nashromáždil data od třiceti metalových kapel, které jsem oslovil z důvodu masteringem poničených nahrávek. Vzorek je to patřičně pestrý, odpovědi jsem získal od hudebníků od Uriah Heep, Helloween až po Fleshgod Apocalypse. Odpovědi byly tristní. Převážná část muzikantů se o výsledný mastering nezajímala, jim to ve studiu na monitorech hrálo dobře. Tak třetina z nich se snažila aktivně ovlivnit výsledek, leč producent nebo firma si do toho nenechala kecat. Někteří mě vulgárně poslali do řitě s odkazem, že Shakira má dynamický rozsah ještě nižší. Stalo se, že staří ostřílení veteráni ani nevěděli, o čem je řeč...

Jirka Lulek             



Vydáno: 11.02.2024
Přečteno: 1334x




počet příspěvků: 15

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
S těmi Helloween...21. 02. 2024 16:10 Mr.Deadhead
Helloween zní...21. 02. 2024 15:11 Petr
Palo: zrovna...21. 02. 2024 9:15 Crust
Zvuk kapely HelloweenNech mi niekto...15. 02. 2024 20:48 Palo
kvalita zvuku a malá studiaJen bych chtěl...15. 02. 2024 13:01 Jirka Lulek


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.10452 sekund.