Není to zas tak dávno, co se basista Jeff Pilson v souvislosti s vydáním posledního alba jeho nejslavnější štace, kapely Dokken, vyjádřil, že by ještě jednou chtěl udělat opravdovou desku Dokken, ale že k tomu už pravděpodobně nedojde. Tehdy to působilo jako povzdech nad zklamáním, které mu „Heaven Comes Down“ přivodilo, či stesk po starých časech. Jeff je nejen dobrý basista, ale i všemi mastmi mazaný obchodník a jeho vyjádření spíše působí jako příprava na promoakce projektu The End Machine, který vede spolu s kytaristou Georgem Lynchem, jenž si také největší slávu užil po boku Dona Dokkena, s a bubeníkem Stevem Brownem (Tesla), bratrem „Wild“ Micka, jenž byl v Dokken dvojnásobně dlouhou dobu než oba dva zmínění. Do nedávna s nimi kapelu tvořil i současný zpěvák Warrant Robert Mason, někdejší Lynchův parťák z Lynch Mob, což už neplatí a v čele The End Machine stojí mladý Ind Girish Pradhan.
Jestliže Pilson svůj povzdech směřoval k výkonu Dona Dokkena, jenž má ke svým nejlepším chvilkám daleko a na koncertních pódiích vzbuzuje spíše soucitný výraz, je Pradhan zpěvákem energickým, více než kdy byl Dokken. Vládne silným hlasem s patřičným rozsahem, ale proti Donovi má jednu obrovskou nevýhodu, která novinku The End Machine shazuje o třídu níže. Mezi tisícovkou jiných zpěváků ho prostě nepoznáte. K poslední desce Dokken může mít člověk řadu výhrad, od prvního tónu poznáte, jaká kapela ji má na svědomí. U The End Machine, odpovědi bývalých Donových spoluhráčů na vlastní minulost, tomu tak není. Ač je album formálně dokonalé, skvěle zahrané a skvěle zazpívané, nemá nic natolik charismatického, čeho by se člověk chytnul a hned řekl: Jo, tohle jsou The End Machine…
George Lynch už je známý jako falešná pětka, ale spolehnout se na něj nemůžete. Za posledních dvacet let přišel s tolika projekty (občas k sobě přizval i Pilsona), ovšem kvalitu prokazoval velmi kolísavou. Vzhledem k tomu, že jeho fanoušci se rekrutují především z řad pamětníků Dokken, v The End Machine se našel asi nejvíce a přestože obě předchozí alba nebyla nijak stylově objevná a experimentální, jak by se od Lynche čekalo, pro žánrového fanouška byla potěšující. Nejinak je tomu i nyní, ačkoliv změna na postu zpěváka se někde projevit musela. Mason byl spojnicí mezi novou dobou a starými časy, což Pradhan není. Kapela je z něho nadšená, mluví o strhujícím, energickém výkonu, ale už méně o tom, že ztratila i zbytek tradičního výrazu. Proto zde máme klasický produkt made in Frontiers.
Hledat skutečný hit typu „Unchain The Night“, „Into The Fire“ nebo „Dream Warriors“ je zbytečné, takový tady není. Jsou zde velmi slušné skladby, které drží album pohromadě, bez větších ambicí, kež své kvality odhalují jen velmi zvolna. Nejlepší kusy se vykrystalizují z metalické bouře „Silent Winter“, do jejíhož úvodu vpašoval Lynch alternativní vlivy, které už od devadesátých patří k jeho osobě, ze zpěvné „Hell Or High Water“, načichlé stadionovým heavy metalem osmdesátých let, a z „Shattered Glass Heart“, která nejvíce připomene melodiku starých Dokken. Ale znovu v níjmenované narážíme na problém, že podobný typ skladeb byl vždy spojován s Donovým hlasem a ač nebyl nikdy typem vokálního superhrdiny, s nikým jiným to natolik nefungovalo.
V rámci The End Machine (a obecně tvorby Lynche s Pilsonem) "The Quantum Phase" zklamat nemůže, ačkoliv předchozí „Phase2“ byla o fous lepší a její skladby dotaženější. Staré Dokken dost dobře suplovat nemůže a s těmi současnými by porovnání nebylo úplně upřímné, protože ti jsou někde jinde, spíše kráčí proti proudu času. Jak bývá zvykem, Lynch a jeho parta hledí spíše do budoucna.
|
