I když to v dávné minulosti vypadalo, že Ace Frehley nepřežije slavné dny Kiss, neboť se jako prvotřídní ochmelka více válel po zemi, než aby stál na pódiu, opak se ukázal být pravdou. Frehley nejenže Kiss přežil, dokázal se postavit na vlastní nohy, léta vést sólovou kariéru, aby nakonec zůstal jediným činným muzikantem z původní sestavy newyorské legendy. Jeho spoluhráči Paul Stanley a Gene Simmons nadobro vstoupili do polosvěta avatarů a Ace Frehley je zpět s novou sólovkou. A s žádnou takovou, jako byly předchozí díla „Orïgins“, na kterých se spolehl na coververze jiných umělců, ale s autorským albem, které je v jeho podání vždycky cennější. Ace Frehley, ač v Kiss nebyl největší hitmaker, vždycky uměl složit pořádnou rock n`rollovou věc, což u některých bývalých spoluhráčů nebyla samozřejmost.
V alkoholovém odéru propásl příležitost, aby se v osmdesátých letech stal hvězdou první kategorie a na konci dekády natočil dvě lehce nadprůměrná alba s projektem Frehley`s Comet. I když comeback Kiss z období desky „Psycho Circus“ pro něho skončil až trestuhodně nečinně, v novém tisíciletí dokázal, že talent přece jen nepropil a desky „Space Invader“ a zejména „Spaceman“ byly překvapivě vellmi dobrýé, rezonoval v nich duch starých Kiss, ale i modernější přístup k věci a nezpochybnitelné Frehleyho charisma. To samé legendární kytarista nabízí i na novince „10.000 Volts“, jež je albem, které zástupy Kiss Army vítají ještě s větší radostí než díla předchozí. Důvod je jasný. Deska totiž může být tím posledním, co z tábora Kiss vzešlo. Čas se zastavit nedá, i když se o to Ace snaží na „10.000 Volts“ s veškerou vervou.
Ten, kdo zná Frehleyho rukopis, nebude deskou překvapen. Je každým coulem klasicky frehleyovská, což je její největší deviza, která svědčí o tom, že je až odzbrojujícím způsobem upřímná, hraná od srdce s nejčistšími úmysly. Už jen díky tomu „10.000 Volts“ nemůže být propadák. Když si k tomu připočtete, že Ace je na posledních deskách v ohromné skladatelské formě (klesající tendence není nikde znát), album nemohlo špatně dopadnout. Frehley si s ním vyhrál přes covidovou dobu, měl čas jej pořádně dopilovat a i když mu na něj proklouzlo pár vláčnějších a méně přesvědčivých momentů, celkový dojem je výborný. Tomu nasvědčovaly singl „10.000 Volts“ a „Cherry Medicine“ (méně už „Walkin` To The Moon“), ukazující, že Spaceman se do důchodu ještě chystat nechce. Sedmdesátka pro něho není žádný věk…
Když si vezmeme, co vytvořili v novém tisíciletí Kiss a co Ace Frehley, je jasné, na čí straně byl po celou dobu balón. „10.000 Volts“ dotváří skvělou jízdu novými časy, Ace dokáže být pořádně rock n`rollově rozjetý, ale také umí v pravou chvíli zjemnit. Proto střídá burácivé hardrockové kytarovky „10.000 Volts“, simmonsovsky valivou „Cosmic Heart“, „Fightin` For Light“ či „Up To The Sky“ s posluchačky přívětivějšími momenty v podobě „Back Into My Arms Again“, „Cherry Medicine“, „Constantly Cute“ či „Life Of A Stranger“, v nichž se ke slovu dostávají spíše melodické tendence a někdejší Aceův hitový záběr. Samostatnou kapitolou je závěrečná instrumentálka „Stratosphere“, která jako kdyby Frehleyho vracela k epickému zvuku alba „(Music From) The Elder“. Zde však rozmáchlé, snad i spacerockové tendence nepůsobí nepřístojně jako v roce 1982, ale jsou spíše perličkou, jakýmsi finálním vydechnutím po rockovému náporu předchozích deseti skladeb.
Mluvit o tom, že Ace překonal očekávání nelze, protože se čekala přesně taková deska. Na místě je konstatování, že očekáváním dostál a to je pro něho velká výhra. Znovu hodil rukavici bývalým kolegům, s nimiž byl léta na kordy, ale už nečeká, že ji zvednou. Nestane se tak. Ace Frehley zůstal jako poslední mohykán, jako ten, který nese odkaz Kiss do budoucna. A ne nějaký přitroublý avatar.
|
