Je to neuvěřitelné, jaký kus norští Borknagar ušli za třicet let kariéry a těžko by dnes někdo řekl, že to byla black metalová kapela, která vzešla ze stejného podhoubí jako nechvalně známé norské party, jež se zapříčínily o celosvětový boom stylu, který vycházel z děsivých událostí ohně a krve. V tom Borknagar prsty nikdy neměli, ale fascinace těmito událostmi byla u nich zřetelná taky. Pocházeli ze stejného města jako Varg Vikernes, z Bergenu, takže spojitost v jejich začátcích byla jasná. Ale všechno, co se stalo v devadesátých letech, je zapomenuto a má příchuť bájných pověstí, stejně jako Borknagar nejsou kapelou jako kdysi. Jejich cesta k nalezení vlastní tváře je dlouhá a úchvatná, ovšem fanouškům, kteří s nimi vydrželi, se kapela delší dobu odvděčuje alby, jejichž poslech slibuje vysoce nadprůměrný zážitek, i když z původního black metalu zbylo pomálu.
S každým albem se kapela vzdalovala od pravověrného debutu (ten je jedinou skutečně blackmetalovou nahrávkou této party) a výsledkem je devětadvacet let od jeho vydání album „Fall“, které zní, jako kdyby je vytvořila zcela jiná kapela. Pokud znáte vývoj Borknagar, „Fall“ vás tolik nepřekvapí. Ne, že by Borknagar vytvořili dílo podobné jako pět let staré „True North“, „Fall“ spíše demonstruje, že vývoj kapely se zpomaluje. Přesto je „Fall“ pozoruhodným dílem, protože Borknagar se stali nepsanými mistr progresivního metalu, kteří zajímavé a v podstatě mistrovské dílo umí natočit za každých okolností. Nyní na to potřebovali pět let, ovšem výsledek zase stojí za to. Bergenští zvou na výlet tajuplnou severskou krajinou, temnými zákoutími i širými pláněmi, na nichž sluneční paprsky bodají do očí skrze nekonečný sníh.
Při vědomí toho, v jaké jsou Borknagar na posledních dvou albech ve formě, fanoušek ani neželí odchodu frontmana Vintersorga. ICS Vortex a klávesista Lazare vyladili hlasy do dokonalé symbiózy, dokáží působit každý zvlášť i spolu dohromady, a vždy tak činí pro dobro skladeb. Ty jsou plné atmosférické vzletnosti, ale kupodivu se v nich najdou i místa, kdy kapela více přitlačí na pilu a probudí v sobě metalovějšího ducha. S tím překvapí hned na úvod desky, „Summits“ otevřou v black metalovém duchu a zdá se, že kapela opisuje kruh do minulosti, až do poloviny devadesátých let. To je jen zdání na úvod, skladba (aspoň její první polovina) patří k tomu nejdivočejšímu, s čím Borknagar v posledních letech přišli. V druhé části se láme do klasického modelu atmosférického rock / metalu, v němž je prostor pro vzletná kytarová sóla, vysoký čistý zpěv i úchvatné melodie.
S těmi Borknagar umí zacházet. Proplétají je dalšími skladbami, největší službu výslednému dojmu dělají v „Nordic Anthem“ a „Afar“, aby v „Moon“ opět kapela hrábla silněji do strun a výsledkem je majestátní (takřka) hard rocková hymna, která může být považována za vrcholový kus alba. Přestože na něj kapela naváže obyčejnějšími kusy „Stars Ablaze“ a Unravelling“, k velkému výkonu se vybičuje v „The Wild Lingers“, která zdůrazňuje přednosti dnešních Borknagar, jako je metalová dravost i rocková melodičnost, to vše zabalené do neutěšené severské atmosféry. Ta přímo sálá ze závěrečné „Northward“, s níž se norská pětice vrací na začátek alba, ve skladbě kapela spojit black metalovou zuřivost a štěkavý zpěv s až progrockovými plochami, překypujícími čarokrásnými melodiemi.
Na „Fall“ Borknagar působí, jako kdyby si brali z posledních let kariéry to nejlepší a importovali to do nových skladeb. Letos jsou trochu tvrdší a energičtější než na „True North“, ani tak se nenechávají svazovat jakýmikoliv stylovými mantinely a mají volné ruce k tvorbě další zajímavé a výjimečné desky. Borknagar jsou stále na vrcholu svých sil.
|
