„Vyhazov od Sony mě nijak netrápil. Člověk musí pořád kráčet dál a ono se všechno vyřeší,“ řekl Lemmy k rozkolu s vydavatelskou firmou, ke kterému došlo v době, kdy byla pravidla v rockové hudbě přepisována. Motörhead byli léta kapelou pro omezený okruh fanoušků (o to však kultovnější…), které velký svět nikdy nebyl souzen. A neboť byli v minulosti zoceleni ranami osudu, nemohla je taková věc vykolejit. Zadostiučiněním bylo uznání od největších kapel doby, Metallicy a Guns N`Roses, které je jako hosty pozvaly na koncerty a Motörhead vystupovali před davy několika desítek tisíc návštěvníků. Kapela byla nově posilněna o bubeníka Mikkeyho Dee, který se ukázal být správným dílkem do skládačky a koncerty s ním dostaly mnohem větší spád než s Taylorem. „Mikkey je nejlepší bubeník, se kterým jsem kdy hrál. Už jsem ho chtěl do Motörhead dostat v osmdesátých letech předtím, než jsme vzali Petea Gilla,“ řekl na adresu nového kolegy Kilmister.
Bylo třeba vyřešit otázku vydavatelské firmy, ta se stávala stále palčivější, protože management kapely začal narážet na odmítavé reakce, které se projevily jak v přístupu k novému materiálu, tak i skutečností, že na několika akcích vystupovali Motörhead v nelichotivých hodinách, většinou před grungeovou senzací Alice In Chains. To byl další kyselý hrozen, který museli Motörhead sežvýkat, ale ani tohle jim chuť do další práce nevzalo. Nepoložila je ani skutečnost, že padlo britské turné, protože promotér oznámil, že není schopen pro kapelu zajistit dostatek finančních prostředků. Proto se Motörhead ani příliš nerozmýšleli, když dostali nabídku od malé německé firmy ZYX Music na vydání nové desky. „Když je člověk švorc, tak bere všechno, Němci nám nabídli víc peněz než všichni ostatní a nabídli je předem, tak jsme to vzali,“ vzpomínal Lemmy na začátek katastrofické spolupráce, kterou odnesla deska „Bastards“.
„Když jsem vypadl z Hawkwind, přemýšlel jsem, že kapelu pojmenuju Bastards. Nakonec jsme si dali jméno Motörhead, ale starý název nikam nezmizel. Měl jsem ho pořád v hlavě,“ vysvětloval v první polovině devadesátých let název desky Lemmy. Jestliže třenice mezi kapelou začaly už v době, kdy se s přípravami alba začínalo, důležité pro další léta bylo angažování producenta Howarda Bensona, který byl známou postavou na losangeleské scéně, neboť pracoval s Bang Tango, Pretty Boy Floyd, Little Caesar nebo SouthGang. Bensonovou zásluhou dokázali Motörhead zúročit energii nově příchozího bubeníka a napěchovat ji do drážek desky. Po unaveném předchůdci „March Or Die“ ukazuje „Bastards“ návrat tvrdších a rychlejších Motörhead, přičemž se nezapomíná na pestrost z dob „1916“. Ještě než deska vyšla, natočila kapela novou skladbu „Born To Raise Hell“ pro film „Hellraiser III: Hell On Earth“, v níž si zahostoval velmi slavný rapper Ice-T a předák rovněž slibně se rozjíždějících Ugly Kid Joe Whitfield Crane. I když už bez účasti hostů se tato skladba stala jedním z pevných bodů „Bastards“.
„Born To Raise Hell“ z desky vyčnívá silným, skoro až hitparádovým refrénem, jenž z ní činí pochopitelný vrchol alba, jakési záchytné místo přesně v polovině. Jak tato skladba, tak i ostatní dokumentují, že všechny předchozí problémy měly na Motörhead posilující účinek, ačkoliv z desky jiný hit než „Born To Raise Hell“ nevzešel, lze obdivovat soudržnost, kterou se album vyznačuje. Ohromný zápal, s jakým kapela k desce přistoupila, je znát hned od začátku. Energický otvírák „On Your Feet Or On Your Knees“ rozkopne dveře a hned za ním se dovnitř valí „Burner“, skvostná „Death Or Glory“, která je jednou z nejpodceňovanějších skladeb Motörhead, či další zběsilá „I Am The Sword“. Najednou jsou časy „March Or Die“ zapomenuty a kapela jako kdyby chtěla co nejdůraznějším způsobem říct: „Máte nás zpátky a nakopeme vám prdele!“.
Uragán zastaví přesně v polovině, po „Born To Raise Hell“, Lemmy trochu jako sólový umělec (ač jím nikdy být nechtěl) se skladbou „Don`t Let Daddy Kiss Me“ zabrousí na tenký let nešvarů jako je znásilnění nebo incest. Skladba zcela změní charakter alba a vážným tématem do něho nezapadne, ovšem jedná se o natolik mrazivou a svébytnou věc, že má na albu své místo. S „Bad Woman“ a zejména výtečnou „Liar“ se kapela vrátí do svých kolejí, druhá polovina desky je ale přece jen mírně slabší než první a nejvíce dokáže zaujmout klidnější „Lost In The Ozone“. Za povšimnutí stojí i závěrečná „Devils“ (což měl být původně název alba), v níž zaujmou rozvernější kytary, které jsou v kontrastu s hrozivě nahallovaným Lemmyho zpěvem, který Motörhead používali jen zřídka.
Přesto, že „Bastards“ bylo oproti „March Or Die“ energičtějším dílem, na něž se vměstnalo více výrazných skladeb, postihl jej krutý osud. Label ZYX Music se v polovině devadesátých let zaměřoval primárně na silně se vzdouvající taneční hudbu a eurodisco a propagace Motörhead pro něj byla podružnou záležitostí. „Ti lidi vůbec neznali americký nebo britský trh, orientovali se hlavně na Německo. Společnost řídil chlápek, který ji založil snad v roce 1926, byl starý jako Metuzalém a všechna rozhodnutí musela jít přes něj,“ vysvětlil problémy s vydavatelskou společností Lemmy. Kvůli této skutečnosti je „Bastards“ trochu utajenou nahrávkou, ačkoliv se jedná o desku vysoce kvalitní. Bylo logické, že smlouva s německým technovydavatelstvím musela skončit.
|
