RAGE - Afterlifelines
6/10. Tak dlhý album NIKOMU netreba!

MOTÖRHEAD - We Are Motörhead
Jasne, ale to by sa dalo povedať aj o iných...

MOTÖRHEAD - We Are Motörhead
Možná proto, že skladby podobného ražení měli...

MOTÖRHEAD - We Are Motörhead
Za mňa veľká spokojnosť 8/10.Len neviem prečo sa...

RAGE - Afterlifelines
9/10

MONTROSE - Montrose
Montrose je fenomenální kytarista, jeho kytara...

SONATA ARCTICA - Clear Cold Beyond
Oproti předešlému zápisu "Talviö" jde samozřejmě...

SONATA ARCTICA - Clear Cold Beyond
Ve svých příležitostných komentářích se věnuji...

SONATA ARCTICA - Clear Cold Beyond
Moderním standardem rozumím skutečnost, aby album...

SONATA ARCTICA - Clear Cold Beyond
Ďakujem za recenziu. Ani proti hodnoteniu nemám...












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




CITRON, METALINDA, LORETTA - 2. 3. 2024 - KD Šeříková, Plzeň

Pro pamětníky zlaté éry tuzemského heavy metalu a hard rocku se jedná o jednu z událostí letošního jara. Ostravská kapela Citron vyrazila na turné Síla návratů, které je symbolickým comebackem pro tři poslední žijící členy, kteří tvář kapely určovali v osmdesátých letech a natočili první skutečné heavymetalové tuzemské album "Radegast". Na jednom pódiu se sešli zpěvák Ladislav Křížek, kytarista Jaroslav Bartoň a basista Václav Vlasák. Tato sestava, doplněná o členy současného Citronu a hostující zpěvačku Tanju, se představila v sobotu před zaplněným kulturním domem Šeříková v Plzni. Že půjde o večer naplněný zejména nostalgickými vzpomínkami, bylo jasné, že se bude jednat o vysokou kvalitu tuzemské produkce, vlastně taky. Takže do Šeříkovky se šlo za vzpomínkami a jistotou. To Citron naplnili vrchovatě.

K retro turné patří také retro kapely a ty si s sebou ostravská parta vzala hned dvě. Když člověk zavřel oči, byla iluze přesunu na konec osmdesátých a začátek devadesátých let takřka dokonalá, ačkoliv ne vždy vítaná. Jako první se na pódiu objevila brněnská čtveřice Loretta, která záhy dokázala, proč její kariéra ve zmíněném období trvala tak krátce. Jestliže její hudba měla v té době své opodstatnění, v současnosti působí značně archaicky a nenápaditě. Problémem se jeví jak tuctové kompozice, v nichž dámy chtěly napodobit Ozzyho Osbournea ve skladbě „Už žádný slzy“, nebo sklouzly k největším klišé v závěrečné „Metalové holce“, tak hlavně protivný zpěv Darii Hrubé, který místo, aby lákal do kotle pod pódiem (ne že by těm nějaký v tu chvíli byl…), vyhání spíše do předsálí na pivo.

Slovenská Metalinda byla už o něčem jiném a večer ukázal skutečnost, že ačkoliv v době největší slávy stála vždy spíše krok či dva za známější Tublatankou, měla řadu hitů, které do dnešní doby moc nezestárly. Když kapela odpálila koncert tutovkou „Zaľúbená žaba“, člověk se sice mohl pousmát na textem, který dávno pozbyl v podání stárnoucích chalanů platnost, ovšem skladbě to na hudební působivosti a značném potenciálu neubírá. Bohužel se jednalo o jedinou připomínku nejlepší desky „Za všetky prachy“, i když minulostí se kapela probírala zhusta i v dalších chvílích. Především když hned po „Zaľúbenej žabe“ přišla na řadu trochu klišovitá „Kovový král“, která připomněla, že Metalinda v reedici vydala debut, z něhož se hrálo překvapivě nejvíce.

Překvapil výkon zpěváka Andyho Hudáka, který si levou zadní poradil s vypjatými momenty předchůdce Pavola Drapáka a tutovky „Mefisto“, „Angie“ nebo „Jágo“ vyzněly velmi přesvědčivě. V určitých momentech se projevila absence druhé kytary, ovšem s přihlédnutím k faktu, jakou hudbu dnes Metalinda hraje, si Peter Sámel vystačí sám. Na novější věci se samozřejmě nepřišlo a proto „Láska zvíťazí“, „Maj may“ nebo „Sila je v nás“ nezafungovaly jako staré tutovky a když Metalinda spustila svůj největší klenot „Ján Ámos džínový“, měla publikum zcela na své straně. To ocenilo i sympatické gesto jakési dávné československé pospolitosti, když v přídavcích nasadila nejprve slovenskou hymnu „Nad Tatrou sa blýská“ a následně i českou „Kde domov můj“. Je třeba náležitě ocenit, že českou hymnu Metalinda odehrála včetně druhé sloky, o které řada Čechů ani neví, že existuje.

A pak nastoupil Citron… O tom šly v poslední době různé zkazky, zejména když Ladislav Křížek v televizi oznámil, že kapela končí a on chce oživit Kreyson. Dnes si o tom můžeme myslet, co chceme, Láďa tímto způsobem v minulosti rád kalil vodu, ale skutečností je, že Citron i přes proklamovaný konec hraje dál. Navíc s Vlasákem a Bartoněm, což je pro fanoušky událost přímo historická. Trochu to míchá sestavou, ale v tuto chvíli to takto na pódiu funguje, i když jedinými muzikanty, kteří z něho neslezou celou dobu, je kytarista Pavel Hanus a bubeník Zdenek Pradlovský. Nejvíce pozornosti na sebe strhává Křížek, protože fanoušek hltá každý jeho výkřik a hnidopich čeká na okamžik, kdy bude moci tvrdit, že už to není takové, jaké bylo. Taková místa se samozřejmě objevují, ale není jich mnoho. „Je mi šedesát, tak co po mně chcete,“ šklebil se z pódia Křížek a v tu chvíli byla propojenost mezi ním a publikem, které už také dávno nebylo školou povinné, naprosto hmatatelná.

V úvodním „Honu na Bluda“ se ještě trochu hledal, stejně jako zvukař ještě ladil správný tón, ale v apokalyptické „Hodině dvanácté“ už bylo všechno v pořádku a v prastarých „Vzpomínkách“ byl zvuk (i na poměry Šeříkovky) takřka křišťálově čistý. S „Máme ruce nad hlavou“, která ve formě duetu vystřídala letitou „Kam jen jdou lásky mé“, přišla na scénu Tanja, které Křížek na další tři skladby přepustil pódium. Její miniset znamenal mírné vydechnutí před tím nejočekávanějším. Za hradbou reprobeden se na okamžik mihnul povědomý klobouk, ale to už „rožnovské hodiny bijú“. Začal majestátní, doom metalový „Radegast“ a s ním přichází silné mrazení. Vedle Křížka stojí Bartoň s Vlasákem jako připomínka toho, co psalo historii českého heavy metalu. Skandování „Jindra, Jindra“ připomnělo smutnou skutečnost, že jak Kvita, tak i Radim Pařízek a Křížkův předchůdce, který byl zodpovědný za debut „Plni energie“, Stanislav Hranický, už s Citronem na pódiu bohužel stát nemůžou.

Bartoň s Vlasákem se zdrželi na další čtyři skladby, legendární „Rock rock rock“, „Setkání s Radochem“, „Už couvám“ (Křížek spojil svou verzi se starší od Hranického) a „Valašský rok“, aby se jejich účast stala očekávaným zlatým hřebem večera. Po nich se vrátila nová sestava a následovala cesta do poslední desky „Rebelie rebelů“, z níž kapela nasadila baladickou „Píseň ztracených“ a ostře metalovou „V řetězech spoutaní“, které na závěr základní části programu doplnila starým hitem „Zahradní slavnost“. Když v přídavcích, vedle novodobé baladické klasiky „Schoulená“ zazněla finálová „Ocelové srdce“, rezonovala v hlavě otázka, proč se na obě připomínky alba „Plni energie“ nevrátili staří členové, když byli v Šeříkovce jediní, kteří stáli u jejich zrodu…

Citron má blízko k tomu, aby sklouzl do kategorie kapel pouze pro pamětníky, protože od vydání „Rebelie rebelů“ uplynulo osm let. Ještě před Pařízkovým skonem se mluvilo o nové desce, ale ta byla v poslední době zamlžena do ztracena. Byla by však třeba. Ještě jedna, třebaže poslední, protože duch „Radegasta“ pořád nevyprchal.

Jan Skala             


FB CITRON

YouTube ukázka - Radegast

Související články Citron

Související články Metalinda

Foto: FB CITRON
Video: Jan Skala


Vydáno: 05.03.2024
Přečteno: 1323x




počet příspěvků: 2

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Loretta byla...7. 03. 2024 6:22 Audi
Citron navždyDíky za report,...5. 03. 2024 9:16 fly


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.09512 sekund.