Comeback Lionheart je delší, než se předpokládalo a je i mnohem obsáhlejší, než byla původní epizoda první poloviny osmdesátých let, kdy vyšlo debutové a na dlouhou dobu jediné album „Hot Tonight“. Otázka je, zda je druhá etapa existence kapely, v jejímž čele celou dobu stoji bývalý kytarista Iron Maiden Dennis Stratton, přínosnější. „Hot Tonight“ znamenalo v osmdesátých letech zklamání, neboť obsahovalo úplně jinou hudbu, než fanoušci čekali. Iron Maiden byli v roce 1984, kdy deska vyšla, na vrcholu sil, a od jejich bývalého kytaristy se čekala odpověď na „Piece Of Mind“ či „Powerslave“, místo toho byl posluchač konfrontován s melodickým hard rockem, který nesl názvuky AOR a lá Journey. „Vždycky jsem chtěl hrát takovou hudbu,“ čertil se Stratton, když Lionheart spadli do kategorie zcela nepochopených kapel. Neprávem, protože „Hot Tonight“ je dobrá deska, možná jejich nejlepší.
Nyní je situace úplně jiná. Strattona si s Iron Maiden spojují už jen pamětníci a hudební historici a proto Lionheart nedráždí tak, jako v osmdesátých. Z tohoto pohledu byl jejich opakovaný start jednodušší, protože kapelu netáhne k zemi břímě Železné panny a fanoušci britské legendy jsou už tolerantnější. Lionheart to mají dnes těžší v tom, že hrají zcela nemoderní hudbu, takovou, jakou milionem projektů takřka zničilo vydavatelství Frontiers Music, jež z tohoto druhu AOR udělalo jeden z nejprotivnějších žánrů na rockové scéně. Jenže to Lionheart lze těžko vyčítat, oni si stojí za svým celá desetiletí a proto jim - na rozdíl od řady jiných je možné jejich hudbu věřit. V upřímnost a radosti z hraní je síla i nové desky, která žádným velkým a objevným dílem není, ovšem fakt, jak příjemně se poslouchá, alespoň na nějaký čas dokáže udělat své.
Že to starým pánům bude hrát, to se čekalo, věk kytarovému umu neubírá. Potěšující je zjištění, že to Lee Smallovi stále ještě skvěle zpívá (ono mu ještě není ani šedesát) a také to, že kapela dokáže vytvořit energický a dobře poslouchatelný materiál. I když album odstartuje poněkud netradičně pomalejší „Declaration“, čímž i skalní fanoušky zaskočí, brzy se uhnízdí v klasickém módu a s „Flight19“ přepne na hardrockovější notu. Trochu zvláštní úvod zapadne do konceptu celé desky, která se zabývá jak druhou světovou válkou, tak i současnou, nepříliš lichotivou celosvětovou situací. Vyznění alba je kupodivu (mírně) optimistické, ale chtít po Lionheart, aby vytvořili temnou a tvrdou nahrávku je nemožné a bylo by to zcela zbytečné. Takhle vynikne krásný kontrast mezi velmi vážným tématem alba a působením čistě hudební složky.
Staří pardálové stále ví, jak napsat dobrou skladbu. Mnohé z nich by se daly řadit do kolonky potencionálních hitů, ačkoliv jen ve svém ranku. Spojení energického (hard) rocku a popovějších, líbivějších melodií v závěru alba, v němž kapela vytáhne dvě nejsilnější kompozice - „UXB“ a titulní „The Grace Of A Dragonfly“ - svědčí o tom, že v téhle partě je stále dost slušný potenciál. Ten není zdůrazněn jen v závěru desky, ale táhne se celou nahrávkou, z níž zaujmou svižnější kusy „V Is For Victory“ a „The Longest Night“, ale i trochu volněji pojatá „Little Ships“, která nabízí pravděpodobně nejvíc prostoru pro souhru kytar Dennise Strattona a Stevea Manna. Chvilka Lee Smalla přijde až v závěru alba, když přednese protiválečnou mantru „Rememberance, Praying For World Peace“, což je emotivní chvilka, která ve světle událostí posledních měsíců dostává velice aktuální rozměr.
Na Lionheart je spoleh. Kapela je po comebacku pevně etablovaná na scéně a vydává alba, která se vyznačují nadprůměrnou, nekolísavou kvalitou. „The Grace Of A Dragonfly“ tento trend potvrzuje, ačkoliv kapelu nikam neposouvá. Ukazuje však, že s Lionheart je třeba počítat i do dalších let.
|
