Přestože byl dopad „The Wall“ prakticky totožný jako u „The Dark Side Of The Moon“ situace uvnitř kapely nebyla ani náhodou tak růžová jako v roce 1973. Mezi Rogerem Watersem a zbytkem hudebníků vyrůstala pomyslná zeď. Waters, vědom si své kompoziční výjimečnosti, začal uzurpovat značku Pink Floyd pro sebe a mezi název kapely a své jméno začal klást rovnítko. Zbylí muzikanti měli pocit méněcennosti, když je agilní basista definitivně odstavil do skladatelského procesu a veškerá umělecká rozhodnutí musela pocházet od něho nebo minimálně projít jeho schválením. Velmi problematickým byl jeho vztah s klávesistou Rickem Wrightem, kterého se bez valného výsledku snažil přimět k tvorbě minimálně na albu „Animals“. „Jak já, tak Dave, jsme měli málo co nabídnout,“ vzpomínal Wright, „ať už kvůli lenosti nebo čemukoli jiného. Když se ohlédnu zpět, ačkoli jsem si to neuvědomoval, byl jsem v depresi."
Už před „The Wall“ se mluvilo o jeho odchodu či vyhazovu, ale situace se ještě zklidnila. Wright na turné odjel jako námezdní síla, ovšem tato skutečnost se rovněž tutlala. Když řada koncertů k „The Wall“ doběhla do konce, byl s Watersem tak na kordy, že management kývl na to, že Wright z kapely odejde. Jeho rozchod s Pink Floyd byl zahalen mlhou tajemství, protože obě strany byly vázány mlčením. Pro Waterse tato skutečnost nepředstavovala žádný problém, rozhodnutí (snad jeho vlastní), že další album bude tvořit znovu sám, bylo vzhledem k úspěchu „The Wall“ logické. Sbírka, která nesla název „Spare Bricks“ také na „The Wall“ silně navazovala, protože jejím základem měl být soundtrack k tomu filmu. Vše dopadlo jinak, protože téma sociální izolace a rozdílných stavů lidské mysli pro Waterse nebylo zcela dostačující. Zabýval se jím na řadě předchozích alb a tentokrát mělo dojít na změnu.
Když vypukla válka o Falklandy, což byl první ozbrojený konflikt na území Velké Británie (ačkoliv na druhém konci světa) od druhé světové války, rezonovalo téma britskou společnosti natolik silně, že znamenalo zvrat v podpoře premiérky Margaret Thatcherové a mimo jiné nabídlo Watersovi námět na album. Koncept „Spare Bricks“ letěl do koše a začalo se pracovat nanovo. Koncept, který nesl název „Requiem For A Post-War Dream“ se nerodil lehce. Waters jej měnil v závislosti na prohlášeních Thatcherové, které jej začínaly přivádět k zuřivosti a nakonec začal zpracovávat válečné téma komplexnějším pohledem, desku věnoval Ericu Watersovi, svému otci, který zahynul na bojištích druhé světové války a jehož Roger nikdy nepoznal. Waters prostřednictvím desky varoval před zaváděním příliš liberálního systému, s čímž předběhl dobu o dobrých čtyřicet let, protože jeho ohavnost se v plné nahotě ukazuje v posledních letech.
Tvorba desky, která nakonec dostala název „The Final Cut“, byla nejnáročnější z do té doby vydaných alb Pink Floyd, takže se není třeba divit, že se vše projevilo na kvalitě materiálu. Deska přesně vykresluje symboliku sběru drobků, které zůstaly pod stolem po bujaré hostině. Waters se zaklínal svou výjimečností a přitom mu uniklo, že mu pod rukama vzniká materiál, který je o pár tříd horší než předchozí veledíla. Podobné názory nechtěl slyšet a snažil se spoluhráče Davida Gilmoura a Nicka Masona vyšachovat z veškeré činnosti kolem desky. Hlavním parťákem se mu stal skladatel a dirigent Michael Kamen, který pracoval částečně už na „The Wall“, ale zde mělo jeho slovo větší váhu než názor Gilmoura a Masona. Kamen nahradil Ricka Wrighta v klávesových partech, které tím získaly ještě více orchestrální nádech.
Přestože žádné album Pink Floyd neoplývá veselou atmosférou, drsný protiválečný manifest „The Final Cut“ je ze všech nejtemnější. Temnotě je podřízeno všechno, pracuje se s ní na úkor chytlavosti jednotlivých skladeb. Úvodní dvojice „The Post War Dreams“ a „Your Possible Pasts“ jsou kousky, které by snesly přísnější měřítka, „The Hero`s Return“ a „The Gunner`s Dream“ sklouznou k průměrnosti, chybí jim důležité prvky klasických Pink Floyd s čele s nesmrtelnými Gilmourovými sóly. Gilmourův hlas je slyšet pouze v jedné skladbě „Not Now John“, která patří k lepším věcem, už jen pro rockovější zápřah a energický základ, což jsou aspekty, které většina materiálu na „The Final Cut“ postrádá. Do nepříliš lákavého hudebního konceptu zapadají „Paranoid Eyes“, „Fletcher Memorial Home“, či závěrečná „Two Suns In The Sunset“, popisující nukleární apokalypsu, které svou nevýrazností (po řadě poslechů si příliš momentů z nich pamatovat nebudete) ukazují charakter alba.
„The Final Cuts by Roger Waters, performed by Pink Floyd“. Věta uvedená na přebalu hovořila o všem. Řada fanoušků se pře, jestli je deska vůbec řadovým albem Pink Floyd nebo prvním sólovým albem Rogera Waterse. Na čem se oba tábory shodnou, je skutečnost, že „The Final Cut“ (i přes jistou kvalitu) nedosahuje úrovně předchozích nahrávek a že ukazuje Pink Floyd v posledním tažení. Waters zůstal sám. Během tvorby „The Final Cut“ se rozhádal s Gilmourem do té míry, že jej vyhodil z producentského postu a mezi oběma kohouty hrozil soudní spor. I z toho důvodu Pink Floyd nevyrazili na žádné propagační turné a když se v roce 1984 objevila Warersova sólová prvotina „The Pros And Cons Of Hitch Hiking“, skutečný stav už nešlo dále zamlčovat. Slova se ujal Waters, který tisku sdělil, že pro nepřekonatelné rozpory byla existence Pink Floyd ukončena.
|
