Když se řekne Zakk Sabbath, nikdo nemusí pochybovat, oč jde. Pro někoho bohapustý revival, kterým si Ozzyho dvorní kytarista přivydělává nějaký dolárek tím, že parazituje na dávné tvorbě svého chlebodárce, pro jiného smysluplný projekt, který převádí starý odkaz původních Black Sabbath do současnosti a moderním, hutným zvukem ukazuje, jak nadčasovou hudbu tahle kapela tvořila. Ať už se přikláníte na jednu či druhou stranu, pravda bude někde uprostřed. Pokud budete Zakk Sabbath brát jako revival, po stránce instrumentální i pěvecké je nutné říct, že je jedním z nejlepších na světě. Smysluplnost je zaručena i historicky, kdo by měl mít riffy a sóla Tonyho Iommiho líp v ruce než Wylde, který staré sabbathovské hity hrával po Ozzyho boku takřka tři desítky let. Když před čtyřmi lety, na počet padesátiletého výročí od vydání debutového alba Black Sabbath vydal Zakk desku „Vertigo“, na které tento klenot přehrál, všechno dávalo smysl.
Člověk žasl, jakou energii a moderní výraz dokázal Wylde vymáčknout z titulní skladby, v jeho podání v ní byla shrnuta celá padesátiletá historie a podstata heavy metalu. Nápad na přehrání debutu nebyl vůbec špatný, ale mělo zůstat jen u toho. Jenže Zakka buď natáčení sabbathovských klasik baví, možná jejich prostřednictvím ještě láká Ozzyho Osbournea k další „poslední“ spolupráci, anebo jeho vlastní studnice vyschla. Ať je to jak chce, je tu druhá sbírka od Zakk Sabbath, dvojalbum „Doomed Forever Forever Doomed“, a nadšení, které provázelo vydání „Vertiga“, opadá. Není to tím, že Zakk logicky sáhl po desce „Paranoid“ a k ní přihodil i následující „Master Of Reality“. Je to tím, že otázka smysluplnosti projektu začala rezonovat až nebývale silně.
Jde vylepšit dokonalá alba? Jde je se současnými technologiemi i umem všech zúčastněných udělat technicky i zvukově dokonalejší, ale je to třeba? Není sympatičtější Ozzyho zpěv, který má ke slavičímu projevu daleko, nebo trochu humpolácká hra Billa Warda? Není lepší nedokonalý zvuk sedmdesátých let, který zachycuje ducha doby, která má dnes ostře magickou příchuť dávno zašlých časů? Není lepší poslouchat ty, kteří skladby vymysleli a definovali jimi styl, než formálně dokonalou kopii? Pokud si na první dvě otázky odpovíte záporně a na další tři kladně, dejte od „Doomed Forever Forever Doomed“ ruce pryč, deska nebude nic pro vás. Ale komu je určena? Potencionálním novým fanouškům, kterým hned dojde, že jde o hudbu starou jako Metuzalém, nebo starým, které se Zakk pokusí opít rohlíkem?
Vůbec nejde o to, jaké skladby dvojalbová kolekce obsahuje, ty hodnotit nelze. Lidi, který je „Doomed Forever Forever Doomed“ určena, je dávno znají a vědí, jaký skvost představují. Nejde ani o to, jak je Zakk nahrál a pěkně poozzyovsku nazpíval, jiná než precizní práce se od něho nečeká. Dal jim o kousek více energie, což je zaručeno tvrdším a dravějším zvukem, ale tím je částečně zbavil původního kouzla. Moc dobře věděl, že změny v aranžmá dělat nemůže, takže když tuhle kolekci posloucháte a Mr. Wylde hodí do placu „Paranoid“, „Iron Man“, „Fairies Wear Boots“, „Children Of The Grave“ či „Electric Funeral“ (pokračovat není třeba, všichni ví, jaké skladby na legendárních deskách jsou…), přijdete si přinejlepším jako na dobře rozjeté párty s výborným coverbandem. Víc nic…
Proto je i hodnocení těžká a ošemetná věc. Nepomůže implantace wyldeovsky typicky drásavého sóla do „Planet Caravan“ nebo zhulenecká atmosféra v „Solitude“, jak „Paranoid“, tak „Master Of Reality“ jsou alba za naprosté absolutorium a jejich historická hodnota je nezměrná. Hodnotit lze provedení a u něho by se známka pohybovala někde kolem osmičky. Smysluplnost projektu ale výsledek srazí dolů a dělá z „Doomed Forever Forever Doomed“ zbytečnou desku. Proto nelze hodnotit lépe než průměrně.
|
