Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byla v táboře Pink Floyd dobrá nálada. Skončily soudní tahanice s Rogerem Watersem, který se uklidnil poté, co mohl předvést fenomenální „The Wall“ jako soundtrack k pádu Berlínské zdi, čímž jeho dílo dostalo zcela jiný rozměr, a o dění v Pink Floyd ztratil zájem. Důležité bylo, že ukončení právních tahanic uvolnilo prostor pro návrat Ricka Wrighta, jehož Waters de facto vykousal v době příprav „The Wall“ a klávesista s ním ostré spory vzdal po turné k desce. Na konci osmdesátých let byl součástí spektakulárního turné, na němž Pink Floyd za pomoci nejmodernějších efektů potvrdili svou neotřesitelnou pozici a ukázali, že jsou schopni přežít i bez nesnesitelného génia Waterse. Ani jemu kapela nechyběla, plné realizace dosáhl na sólové dráze bez různých hádek, protože byl brán za nezpochybnitelného lídra.
O něco hůř na tom byl David Gilmour v osobním životě. Na konci osmdesátých let se mu začalo hroutit letité manželství s herečkou Ginger Gilmour, s níž během let vychoval pět dětí. Když manželství v roce 1990 skončilo rozvodem, rozhodl se kytarista řešit osobní problémy kokainem, na němž si brzy vypěstoval silnou závislost. Měl obrovské štěstí, že potkal anglickou spisovatelku Polly Samson, která se měla stát jeho strážným andělem a múzou v jednom. Pomohla mu zbavit se drog a jeho kroky nasměřovala do studia, kde Gilmour pomalu začal tvořit nové desky. Znovu mluvil o sólové desce, ale ve chvíli, kdy se k němu přidal Rick Wright a Nick Mason, bylo jasné, že v nahrávacím hausbótu Astoria vzniká nová deska Pink Floyd. I když Polly Samson měla původně Gilmoura jen vrátit na správnou cestu, už zůstala. Nejprve dohlížela na to, aby nové skladby měly po lyrické stránce dostatečný smysl a nakonec se pustila do psaní textů. Kapela v ní našla plnohodnotnou náhradu za Waterse. Jestliže „A Momentray Laps Of Reason“ mohla být vyčítána textová nedostatečnost a částečně i nesrozumitelnost, na „The Division Bell“ je tento nedostatek zcela odstraněn.
Kapela pro desku napsala více než šedesát skladeb a do jejich komponování se poprvé od „The Dark Side Of The Moon“ zapojil Rick Wright, což pro staré fanoušky znamenalo skoro až extatické stavy. Minulému albu bylo vyčítáno, že zní spíše jako Gilmourova sólovka, na "The Division Bell" díky Wrightově vkladu o něčem takovém nemůže být řeč, i přes to. že Gilmour má hlavní slovo, jeho kytara je všudypřítomná, stala se z ní poznávací značka novodobých Pink Floyd a David byl dobovými publicisty označován za chybějící dílek vývojové etapy od Jimiho Hendrixe po Eddieho Van Halena. Jeho kytarová hra na „The Division Bell“ vytváří malá mistrovská díla, které nezestárla do dnešních dnů. Deska navazuje na svého předchůdce, ale je znát, že si s ní kapela dala víc práce, aranže a produkce jsou dotažené do nejmenších detailů. Ze zpětného pohledu to vypadá, že se Pink Floyd chtěli loučit na vrcholu. Jenže měli v úmyslu z „The Division Bell“ udělat skutečně poslední desku?
Album znamená návrat silnějších Pink Floyd, ozývají se duchové minulosti, v tomto případě reminiscence na „The Dark Side Of The Moon“ a „Wish You Were Here“, na dobu před rozmachem nezměrného ega Rogera Waterse. Ovšem mluvit o nostalgickém albu nelze. Nejlépe „The Division Bell“ charakterizuje konstatování, že Pink Floyd zcela pochopili problematiku stárnutí a natočili album, které odpovídalo jejich věku padesátníků. Nikam se nepospíchá, neexperimentuje a ani se netvoří nic, co by kapelu mohlo poškodit. V tom je velká síla, když přistoupíte na fakt, že Pink Floyd je kapelou pro starší a pokročilé, odměnou je do nejmenšího detailu dotažená a dokonalá nahrávka. Důležité je, že ji Pink Floyd nezapomněli dát duši, takže z „The Division Bell“ pulzují emoce, které leckde mají nostalgickou, hořkosladkou příchuť, jinde si rozvzpomenou na někdejší práce s temnými náladami a hudební ekvilibristikou.
Je možné z tak sevřeného konceptu vypíchnout jednotlivé skladby? Nejznámější je „High Hopes“, ultimativní dílo Gilmoura a Polly Samson o ztraceném dětství, které dokáže vehnat slzy do očí i otrlému tvrďákovi. Ovšem může tahle geniální věc fungovat bez zbytku desky, který její prožitek ještě umocní? Pink Floyd si s obrovskou lehkostí pohrávají s melodiemi, přehazují je lehce jako pírko ve vzdušné „Poles Apart“, nechávají je volně plynout v instrumentálce „Marooned“ a dávají jim až teatrální nádech v „A Great Day For Freedom“ nebo v „Take It Back“. Když se mikrofonu chopí ve „Wearing The Inside Out“ Rick Wright, je návrat do minulosti (konkrétně k „Us And Them“) až fyzicky hmatatelný. Tím jako kdyby se uzavřel pomyslný kruh a Pink Floyd na nahrávce rekapitulovali dosavadní kariéru, s kterou znovu dosáhli vrcholu, jenž opustili po „The Wall“ - „The Division Bell“ lze s čistým svědomím zařadit po bok čtveřice výjimečných alb z období 1973 až 1979.
Následné turné nebylo tak opulentní jako k „A Momentary Laps Of Reason“, ale pro českého fanouška znamenalo jedinou příležitost vidět kapelu naživo ve své domovině, čehož využilo na 130 tisíc fanoušků. Pro Pink Floyd tohle turné, z něhož vytěžili skvělý živák „Pulse“ však znamenalo konec. Nikdo rozpad neohlásil, nikdo z kapely neodešel, přesto všechno vyšumělo do ztracena. Přišla padesátka a s ní i čas na odpočinek. Dlužno dodat, že zasloužený, skoro každá jiná kapela, i kdyby se snažila stovky let, nedokázala by předložit tak skvělá díla jako trochu neuchopitelní Angličané…
Konec to nebyl definitivní. V roce 2005 došlo ke splnění snu fanoušků a Pink Floyd se objevili znovu na koncertním pódiu ve své nejslavnější sestavě. Válečná sekyra s Rogerem Watersem byla zakopána a po prvotním monstrózním úspěchu se objevily plány na celé turné. Ze všeho sešlo, když se kapela nebyla schopna domluvit na repertoáru a o rok později David Gilmour přišel s ohlášením rozpadu. „Už jsme dost staří na to, abychom dělali něco, co nechceme. Naše priority jsou v tom, že budeme dělat hudbu každý zvlášť.“ Následovalo několik jeho i Watersových prohlášení, že další společné setkání neplánují a všemu udělala tečku smrt Ricka Wrighta v roce 2007. Přesto ještě jednou Pink Floyd zarezonovali hudebním světem, v roce 2014 vyšla deska „The Endless River“, kterou dal dohromady Gilmour s Mansonem, nabízející nedodělané fragmenty skladeb či zbytky z nahrávání „The Division Bell“. Ať už tuhle nahrávku berete jako řadovku či nikoliv (je to diskutabilní…) představuje malý, ale sympatický dovětek za dechberoucí kariérou jedné z největších kapel všech dob.
|
