I když se kapela Creed, dávná hvězda post-grunge konce devadesátých let, znovu vrátila, aby zjistila, že její doba minula, zpěvák Scott Stapp se sólové kariéry vzdát nehodlá. Creed už pro nikoho nejsou prioritou, ostatní členové spolu působí v hard rockových Alter Bridge a Stapp po ukončení spolupráce s Art Of Anarchy je pravděpodobně spokojený tam, kde je teď. Je mnohem vyrovnanější, než když jej díky prvním třem albům Creed semlela mašinérie showbyznysu a jen fotka syna jej na poslední chvíli zachránila od toho, aby dopadl jako Kurt Cobain, k němuž vzhlížel. Když se v roce 2003 nedokázal zastřelit, o tři roky později, naprosto vyřízený a napumpovaný drogami až po okraj, vyskočil z balkonu. I tehdy při něm stáli andělé strážní a praktikující křesťan Stapp za to dnes děkuje Pánu Bohu. K těmto událostem, které poznamenaly jeho život, se vrací na aktuální sólovce. Pořád je nebere jako uzavřené téma, pořád má potřebu o nich mluvit. Možná díky tomu má „Higher Power“ výpovědní hodnotu. Pokud budeme Creed brát jako představitele grunge, ačkoliv začínali po boomu stylu a nesvezli se na obrovské vlně zájmu o nirvanovské „Nevermind“, má Stapp veliké štěstí, že vůbec přežil.
Ačkoliv Stapp vždy tvrdil, že na něj měla obrovský vliv Nirvana, jeho tvorba je trochu jiná. Nebyla z ní patrná všudypřítomná sebedestruktivita a nihilismus, a nesla na jednu stranu komerčnější a na druhou stranu metalovější odlesk. Creed měli štěstí, že dosáhli úspěchu před Nickelback, kteří post-grungeové hnutí uvrhli do popového balastu, za což jim patří doživotní odsudek. Naštěstí Stapp na sólové dráze nesklouzl do nickelbackovské pózy a pořád dokáže vytvořit tvrdou, metalovou věc, a když už dojde na baladu, povětšinou nejde o sladkobolné kusy, z nichž odkapává sirup, ale spíše o temnější věci, kam se promítají prožitky, které ještě více rozštěpily jeho osobnost. O tom „Higher Power“ je. Díky tomu zní deska autenticky, a ač se nejedná o vrcholné dílo, jsou na něm místa, na nichž se Stappem dokážete jeho strasti prožívat.
Album je logickým pokračováním předchozí sólové práce a dávné tvorby Creed. Stapp nabízí tvrdší i jemnější polohy, mezi nimiž dokáže dobře balancovat, ačkoliv výrazové prostředky jsou omezené přílišnou stylizací do nejtradičnější podoby jeho hudby. Velkou výhodu má v tom, že si jako hvězdného hosta na desku přizval kytarového čaroděje Yiannise Papadopoulose, který odvádí skvělou práci, ať je o tvrdou „Quicksand“ nebo o mnohem tvárnější „Dancing In The Rain“, jež se nejvíce přibližuje definici klasické powerbalady, s níž Stapp zabrousí do typicky hard rockového prostředí. Kupodivu je tato poloha Scottovy současné tvorby nejzajímavější, zbytečné tvrďáctví jaké představuje například titulní „Higher Power“, která desku otevře, je méně uvěřitelné a v této skladbě jsou ultratvrdé riffy a lá Five Finger Death Punch spíše rušivým elementem.
Lépe zní hitovější „Deadman`s Trigger“, „When Love Is Not Enough“, „What I Deserve“, či „Black Butterfly“, v nichž se tolik netlačí na pilu a dokáží vyniknout (zejména ve skvělé „Black Butterfly“) zapamatovatelné melodie, které Stapp umí napsat. Vynikají i na řadě míst v trojici typicky post-grungeových balad, které jsou nejvíce diskutabilním místem desky. Nejlepší z té trojice, závěrečná „Weight Of The World“ ohromí zejména refrénem, sloka je spíše na efekt vystavěným prostorem pro Stappův hlas a klavír. „You`re Not Alone“ staví na akustických kytarách a feelingem připomene Nirvanu, ač její uhrančivosti Stapp nedosahuje, ale i tak jde s přivřením oka o slušnou věc. Nejhorší a nejkýčovitější skladba je nejprotěžovanější Stappův duet se zpěvačkou Dorothy ze stejnojmenné hardrockové party z Los Angeles. Podbízivost v ní odkapává z každého tónu a je jasně znát, že „If These Walls Could Talk“ byla složena především za účelem líbivosti, což kontrastuje s docela poctivým zbytkem desky.
Stapp potěší zejména své letité fanoušky. Dává jím to, co chtějí, s kopečkem přeslazené šlehačky navrch. Na rozdíl od dávných spoluhráčů z Creed navazuje na tvorbu bývalé kapely, s tím, že ozvěny „My Own Prison“ či „Human Clay“ slyšíte i zde. „Higher Power“ je proto sázka na jistotu.
|
