Když na minulém turné k albu „Down The Road Wherever“ Mark Knopfler oznámil, že je na konci kariéry a na žádné další turné nevyrazí, fanouškům zatrnulo. Sedmdesátku fenomenální kytarista dávno překročil, s Dire Straits dosáhl všeho možného i nemožného, a uplatnil se i jako sólový umělec, takže už ani nemá co dokazovat. Jak koncerty pokračovaly, Knopfler začal své výroky mírnit, až prohlásil, že turné miluje a že přece nebude nezaměstnaný. Tím si otevřel dveře k dalšímu pokračování kariéry, přestože už není tak činorodý jako kdysi a tvorba nové desky mu zabrala šest let. Prožil s ní období covidu i všeobecné recese, až dílo vypustil do světa před pár dny. „Je to dobrá deska, práce na ní mě uspokojovala,“ dme se pýchou někdejší hlavní tvář slavných Dire Straits. A přesně ví, o čem mluví, protože Markův nadhled byl vždy odzbrojující.
Jeho sólová kariéra se v mnoha věcech odchýlila od toho, co dělal s Dire Straits, je mnohem niternější, folkovější a akcentuje countryové vlivy, s nimiž Knopfler tak často a rád experimentoval. Nejsou dominantní, to si kytarista vždy schovával pro jednorázové boční projekty, ale zaslechnout je lze. Jeho sólová tvorba je však prosta velkých stadionových hitů, s nimiž v rámci Dire Straits udělal díru do světa, ačkoliv se kapela vždy vyhýbala prvoplánové hudbě, která by kopírovala dění na scéně. Za úspěch mohla vděčit právě Knopflerovi, jeho kytarové práci, specifickému hlubokému hlasu a zejména jeho práci s melodiemi a atmosférou. Tohle se nikam neztratilo a je to hlavním poznávacím znamením novinky „One Deep River“.
Ta je typickou knopflerovskou prací s tím, že se do ní jako červená nit vplétají připomínky stárnutí, což při nastupující pětasedmdesátce je úplně normální. Ty mu nedovolí, aby pádil kupředu nebo tvořil bezstarostné věci jako „Sultans Of Swing“ nebo „Romeo And Julliet“, které patřily do jiné doby a dnes musí přenechat místo kompozicím hloubavějším, pomalejším a rozvážnějším. Oč v případě „One Deep River“ půjde, ukáže úvodní „Two Pairs Of Hands“, kterou provází calypso rytmus, ovšem typické Knopflerovy vyhrávky jasně ukazují, s kým má posluchač čest. Jsou signifikantní stejně jako hlas, který větší úhony ještě nedoznal, ačkoliv se mírně posunul směrem dolů. Ale ani dalším věcem, které snad ještě více vstřebávají potřebný vintage styl, to nevadí.
Knopfler se v nich snaží sbírat potřebnou energii a svěžest žene kupředu jinak mírně omšelé kompozice „Ahead Of the Game“ nebo „Scavengers Yard“, které zachraňuje přítomnost a um hlavní postavy desky. Na druhou stranu je tu omračující, potemnělá „Tunnel 13“ jako jeden z utajených tipů, podobně koncipovaná „Sweeter Than The Rain“, skvěle hitová „Janine“ a závěrečná, titulní „One Deep River“ (lehce ve stylu slavné "Brothers In Arms"), které ukazují, že Knopfler má nápadů pořád skoro na rozhazování a že ze sebe dokáže vydolovat skvělé věci. Perlí v místech, v nichž se nechá pohltit trochu nostalgickou, trochu sladkobolnou a trochu temnou atmosférou, což je parketa, na níž mu to vždycky slušelo nejlépe a pro kterou budou fanoušci milovat i tuhle desku. I kdyby měla být skutečně poslední, kvalitativní laťku nepodlézá a může v Markově sólové diskografii stát v lepší polovině.
U mistrů v pokročilém věku, v jakém se nachází i Knopfler, bývá zvykem nová alba chválit už jen proto, že vůbec vyšla. Zde to není zapotřebí, deska se chválí sama, jak u Knopflera bývá zvykem, materiál je veden v přísně originálním, ale také technicky i formálně dokonalém duchu. Pokud je to rozloučení, tak je velice důstojné.
|
