Nejvíce to v tisku slízl zpěvák Bob James, ale na pranýři byla de facto celá kapela, které byla vyčítána deska „Warner Bros. Presents Montrose!“ jako dílo, které nemůže dosáhnout kvality předchozích alb, jež zpíval Sammy Hagar. Hagarův expresivní vokál byl ve spojení s dráždivou a energickou hrou Ronnieho Montrose jedinečný, ale Bob James dokázal, že je slušným vokalistou. Nedosahoval Hagarovy kvality ani jeho jevištní prezentace, ale i přes nepřízeň kritiky vzala řada fanoušků kapelu po rozkolu původní sestavy na milost. Od vydavatelské firmy se jí dostávalo velmi slušné podpory, takže turné ke třetí desce se dalo považovat za velmi vydařené a očekávaný ústup z pozic byl zažehnán. James začínal být jako frontman jistý v kramflecích a kapela zvedala hlavu. Nezlomil ji ani odchod basisty Alana Fitzeralda, který konec v řadách Montrose oznámil po skončení turné.
Že by v kapele vládla všeobecná pohoda a kamarádská atmosféra, o tom se dalo mluvit leda v prvních dnech, ve chvíli, kdy byla kapela plná entuziasmu a čekala, že debutová deska z nich udělá Led Zeppelin Ameriky. To se nestalo a příčina se hledala všude možně. Hlavním kohoutem na smetišti se logicky začal stávat Ronnie Montrose, protože začal pracovat na změně stylu a hard rockový / proto-metalový kurz byl znenadání otočen. Byl to také on, kdo prosadit čistě antialkoholický a antidrogový přístup, což se ve všeobecně profetovaných sedmdesátých letech nesetkávalo s pochopením, a mezi muzikanty to čas od času vzbudilo vlnu nevole. Co si naopak Ronnie neprosadil, to byla produkce další desky. Možná tušil, že na „Warner Bros. Presents Montrose!“ přecenil své síly a nedostatečnou produkcí desku trochu poškodil. Zbytek kapely i management o tom byli přesvědčeni.
Boj o to, zda bude Ronnie produkovat další album, kytarista nevyhrál a na producentské místo byl dosazen Jack Douglas, člověk, který jako zvukový inženýr pracoval na slavném albu „Imagine“ od Johna Lennona. Jako velký Lennonův fanoušek proti tomu Montrose nic nenamítal a na jaře 1976, rok poté, co kapelu posílil Bob James, se mohla začít točit deska „Jump On It“, která se stala fakticky labutí písní kapely. Ještě předtím bylo nutné vyřešit baskytarový post, na který byl vybrán někdejší sekundant Jimiho Hendrixe Randy Jo Hobbs, s nímž se Ronnie znal z dob účinkování u Edgara Wintera. Hobbs přišel do kapely až v průběhu natáčení „Jump On It“ a nahrál svůj nástroj pouze do tří skladeb. O zbytek se postaral basista Jimmy Alcivar, který na následujících koncertech suploval baskytaru na klávesách. .
Album navazuje na „Warner Bros. Presents Montrose!“, ačkoliv je po Douglasově zásahu učesanějším a produkčně dotaženějším dílem. Ani to z desky nedokázalo vytěžit velký hit, přestože adeptů by několik bylo. Nejblíže k tomu má „What Are You Waitin` For?“, v níž Montrose využili skladatelské dovednosti Davida Hartmann. Roli pilotního singlu však převzala zcela netradičně baladická „Music Man“, která měla být pokračováním dramatického eposu „Whaler“ z minulé desky. „Music Man“ je skvělé dílo, které sice velmi vysokých kvalit „Whaler“ nedosahuje, ale pro potřeby pilotního singlu se jednalo o špatně zvolenou věc. Proto titulní „Jump On It“, která k tomu účelu byla mnohem příhodnější, vyšla samostatně až v prosinci 1976, čtvrt roku po vydání desky a ještě ke všemu pouze v Japonsku. V tomto chybném tahu lze spatřovat zárodek neúspěchu alba.
Hudebně deska představuje přesvědčivou kolekci, v níž se míchají ostré hardrockové momenty v „Jump On It“, či úvodní „Let`s Go“, s jemnějšími polohami, které symbolizuje „Music Man“ (uvozená zajímavou instrumentálkou „Tuft-Sedge“), výtečná „Crazy On You“, či trochu slabší „Rich Man“. Obě polohy montrose dovedně propojí v závěrečné „Merry-Go-Round“, jejíž podivné finále, jakási až dekadentní atmosféra večírku v kasinu, jakoby chtěla interpretovat trochu nezúčastněnou náladu uvnitř kapely. Ta „Jump On It“ přežila pouze o několik měsíců. 31. prosinec 1976 Montrose hráli sanfranciském Winterlandu a po koncertě zpěvák Bob James zbytku kapely oznámil svůj odchod. Situace následujících dnů připomínala jakýsi divný stav nečinnosti, který přeriušil až bubeník Denny Carmassi, jenž Ronniemu oznámil, že odchází taky. K Sammymu Hagarovi, kde už byli další bývalí členové Montrose Bill Church či Alan Fitzerald.
„Jump On It“ postupem let zcela zapadla, ovšem nelze říct, že právem. Jde o svéráznou desku, která dokresluje výjimečnost kapely. Je logickým vyústěním celé krátké kariéry, během níž se kapela od průkopníků heavy metalu na debutovém albu dostala až někam do hájemství AOR, jako kdyby chtěla otevřít dveře souborům, které velmi brzy začaly se stylově podobnou hudbou slavit veliké úspěchy. Ronnie Montrose šel jiným směrem a na prvním sólovém albu „Open Fire“ odhalil svou tvorbu v jazzrockovém ranku. Když se na sklonku sedmdesátých let vrátil s bývalými spoluhráči Alcivarem a Fitzeraldem k hard rocku, už jiskra původních Montrose chyběla. Jenže původní kapela neměla říct s „Jump On It“ poslední slovo.
|
