Jméno kapely Cream je už dávno encyklopedický pojem a to i proto, že z ní vzešel jeden z nejlepších kytaristů všech dob, Eric Clapton. Ačkoliv její existence spadá do rockového pravěku, do doby krátce po velkém třesku, není možné její odkaz ignorovat. Cream patřili k hrstce kapel, které svou geniální průkopnickou rolí přinesli základům rockové hudby něco, z čeho těžili další generace. I když Cream nebyli první, kdo propojil bluesovou a rockovou tvorbu, symbióza, která měla nenapodobitelný hitový esprit, byla tím, na čem v sedmdesátých letech stavěli hardrockoví umělci v čele s Led Zeppelin, velký vliv jim připisovali i o dekádu mladší heavy metalisté. Když byste chtěli Erica Claptona stavět do stejné lajny jako metalové kytaristy, dotyčný by se vám nejspíš vysmál, ale skutečnost, že jej na koncerty Cream chodil obdivovat i Jimi Hendrix, než z Londýna prorazil do celého světa, má u metalové komunity váhu.
Cream nebyli pouze o Claptonovi, ačkoliv se stal v dalších letech jejich nejznámějším členem a dodnes je velmi váženým umělcem, který na koncerty láká tisíce příznivců na jakémkoliv místě světa. Jedinečný zvuk, který v roce 1966 definoval hudbu Cream, byl dán i přítomností ostatních členů kapely, basistou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem, kteří v době založení kapely platili v londýnských hudebních kruzích za velmi zručné instrumentalisty, a zejména v případě Jacka Bruce i za zdatné skladatele. Hvězdou byl však Clapton. Už v roce 1963 jako sotva osmnáctiletý zakládal velmi vlivnou formaci Yardbirds, které vtiskl osobitý styl, jenž později převzali jeho nástupci Jeff Beck a Jimmy Page. O level výš Clapton poskočil v roce 1965, když vstoupil do vybrané společnosti Johna Mayalla a jeho The Bluesbreakers.. To byl krok, z něho krátce poté těžili i Cream.
Pokud chceme vyprávět jejich příběh, musíme se přenést do Londýna poloviny šedesátých let a podívat se, jaké poměry v hlavním městě Velké Británie panovaly. V jeho ulicích zněly ještě dozvuky takzvaného „swingujícího Londýna“, což byla obrovská hudební obroda konce padesátých a začátku šedesátých let, z níž vzešli liverpoolští The Beatles a následně i londýnští The Rolling Stones. Tahle společnost nejvíce těžila z poválečného rock n`rollu a stařičkého blues, a zdánlivě nesourodé styly začala propojovat. Začalo vznikat něco nového, čemu se začalo říkat rocková hudba. The Beatles byli první, ti dali tomuto odvětví rámec, jenž vydržel dodnes, ale důležité byly i další kapely. Jednou z nich byli Cream, jimž roli průkopníků blues rocku nikdo odpárat nedokáže.
„Věděl jsem o Gingerovi Bakerovi a vždycky se mi líbil,“ vzpomínal Clapton, „Ginger se na mě přišel podívat, jak hraju s Bluesbreakers. Po koncertě mě vezl do Londýna a říkal mi, že chce založit novou kapelu, o čemž jsem uvažoval i já.“ Baker hrál v Graham Bond Organization, kde vládla obrovská nespokojenost s drogovou závislostí Grahama Bonda a jeho náladovými výjevy. Proto bylo nasnadě, že Baker Claptonovi navrhl, že by do společného podniku, o němž se už bavili nahlas, přizval i kolegu Jacka Bruce. Pak už šlo všechno velmi rychle. Svůj repertoár Cream nejprve začali stavět na coververzích, ale touha po vlastním materiálu začala převažovat. Nejvíc se činil Jack Bruce, který Claptona přesvědčil i o síle svého vokálu a v takových podmínkách začala vznikat debutová deska „Fresh Cream“. Původně to měla měla být sbírka coververzí, která by poukázala zejména na instrumentální vyzrálost členů kapely, ale nakonec se pár převzatých věcí krčí v druhé polovině desky.
Z nich dominuje „I`m So Glad“, bluesový standard Skipa Jamese z roku 1931, jemuž Cream dali ohromnou hardrockovou energii, čímž ji odlišili od „Four Until Late“ Roberta Johnsona (zde jako na jediném místě hlavní vokály převzal Clapton), jíž ponechali takřka původní atmosféru. Zcela specifickou coververzí je „Rollin` And Tumblin`” od Muddyho Waterse, které Cream dali až divošskou tvář souboje Claptonovy kytary a Bruceovy foukací harmoniky. Ač byly coververze velmi povedené a jsou nezbytnou součástí „Fresh Cream“, těžiště alba leží v autorských věcech, které rozkrývají potenciál kapely. Na nahrávce jsou ještě trochu nesourodé, ovšem je znát, že trojice k sobě sedla parádně. Skvěle se osvědčil i manažer Robert Stigwood v roli producenta, který dokázal energií napěchovanou kapelu trochu držet při zemi a dá albu učesanější tvar.
Výsledkem je i skladba „Dreaming“, která překračuje hranice tvrdého blues rocku a ukazuje fakt, že Cream budou v budoucnu mít hitové albice, jež se sice neshodují s představami původních fanoušků, ale pro kapelu jsou stejně důležité jako bluesový drajv. Ten krásně reprezentuje úvodní dvojice „I Feel Free“ a „N.S.U.“ a v umírněnější míře také „Sleepy Time Time“, v níž se Cream nebojí ani baladických poloh. Kapitolou samou pro sebe jsou dvě autorské věci Gingera Bakera, výbušná „Sweet Wine“ a především závěrečná „Toad“, která Bakerovi poskytuje prostor pro neslýchané bubenické sólo, což nastavilo zcela nové mantinely pro hru na bicí nástroje a bylo mustrem pro heavy metalové bubeníky, kteří teprve dělali první krůčky na světě.
Ohlas se dostavil, i když zatím jen ve Velké Británii, kde byla kapela považována za nastupující hvězdy a protipól učesanosti The Beatles a rozevlátosti The Rolling Stones. Cream byli dostatečně bluesoví, ačkoliv až nečekaně tvrdí, a tím si zajistili pozornost zejména v undergroundových kruzích, kde se začínala rodit budoucí scéna. Spojené státy, kde kapela zoufale chtěla prorazit, však zatím ukázaly chladnější tvář.
|
