Co si počít s Darkthrone, kteří jsou stále vnímáni jako jedni z nejdůležitějších zástupců pure norwegian black metalu, ovšem dnes už takoví nejsou? Co si počít s kapelou, která je snad největší retro z celé metalové scény, protože se nevrací jen ke svým kořenům (i kdyby to bylo k deathmetalovému debutu "Soulside Journey"), ale ještě tak o dekádu dále? Norská dvojice kašle na všechny předsudky a dělá desky takové, jak to cítí. Že leckdy nejsou úplně nejlepší je jedna věc, že jsou proklatě upřímné je věc druhá. Proto před necelými dvaceti lety opustili blackmetalovou škatulku, která by jim v době, kdy se světu začalo otevírat tajemno související s někdejší norskou scénou, zaručovala maximální pozornost a vrhli se na punk. Logické to nebylo, fanouškům se to příliš nezamlouvalo, ovšem dvojici Nocturno Culto a Fenriz je to srdečně jedno.
Že byla "Sardonic Wrath" jejich poslední black metalová deska, je už jasné. I když s albem "Arctic Thunder" se ke stylu v roce 2016 částečně vrátili, nebylo to o tom, že by vytvořili moderního následovníka "A Blaze In The Northern Sky". Pokud něco black metalového na desce rezonovalo, byl to pouze odkaz Venom či Celtic Frost, zabalený do doom / heavy metalového obalu. Na "Arctic Thunder" to docela zafungovalo, další desky už tolik nadšení nevykazovaly a když před třemi lety kapela přišla s nepovedenou "Eternal Hails....." nahlas se mluvilo o tom, že Darkthrone jsou na odpis. Že tomu tak není měla vyvrátit novinka "It Beckons Us All", což se ale až tak úplně neděje. Darkthrone znovu nepřesvědčují o tom, že by současná (třetí) éra měla být brána stejně vážně jako klasická.
Novinka se lépe poslouchá, když odhodíte všechny předsudky a budete Darkthrone považovat za kapelu metalového undergroundu, v němž se mísí extrémní pohled na věc s tradičním schématem metalu, jak byl vnímán před čtyřiceti lety. Když desku otevře "Howling Primitive Colonies", vyštěknou na vás staří Hellhammer, ačkoliv jejich někdejší energii a nadšení Darkthrone nemají. Spíše se jen tak líně převalují a pohrávají si s náladami, pokud se jim nějaké podaří vykouzlit. V "Howling Primitive Colonies" to ještě jde, druhá polovina skladby patří k tomu lepšímu, co deska nabízí, ale jinde je hůř. Leckdy i mnohem hůř. Pooslechněte si "Eon 3" a máte na talíři příklad k uzoufání nudné skladby, v níž do zblbnutí opakovaná vyhrávka v závěru skladby je jedna z nejotravnějších věcí, jaká byla za poslední dobu vydána.
Vrcholu deska dosáhne v "The Bird People Of Nordland", ve které kapela sice vsadí na omšelé doom metalové tempo a blackovou atmosféru, ale velmi jí prospěje energický rozjezd v polovině skladby a vůbec nevadí, že v něm Darkthrone zavadí o cválavý heavy metal starých Iron Maiden. Je to vítaná změna, při které se vyvalí kvanta nahromaděné energie a vy si řeknete, že to s norskou dvojicí není tak marné. Obzvlášť, když před "The Bird People Of Nordland" zazní obstojná "And In That Moment I Knew The Answer" a desku uzavře desetiminutový epos "The Lone Pines of The Lost Planet" (tomu však předchází mizerná "The Heavy Hand"), což je druhý nepopiratelný vrchol alba. Překvapí akustickým úvodem a valivé tempo tentokrát nenudí, ale krásně dokresluje chladnou atmosféru norského severu. Darkthrone ji vytvořili barvitějším způsobem (včetně zurčícího potoku) než zbylé skladby, což je v kontextu "It Beckons Us All" rozhodně plus.
Přesto deska nepodtrhuje výjimečnost kapely. Stojí někde mezi dobrou "Arctic Thunder" a bídnou "Eternal Hails.....". Jak stylově, tak kvalitativně, takže žádné velké překvapení se nekoná. Není za co kapele nadávat, ale toho, za co by se jí dalo chválit, je pomálu. Ale fanoušky stále chtěný návrat k "A Blaze In The Northern Sky" by vůbec nic neřešil. Ba naopak...
|
