Když si nechal v začátcích kariéry (v době, kdy se původní Amon přetvářeli na Deicide) vypálit na čelo obrácený kříž, byl Glenn Benton za samotné ztělesnění rohatého. Když v třiatřiceti letech nespáchal sebevraždu, jak do té doby na každém kroku prohlašoval, byl za Barona Prášila metalové scény. Dnes je obojí skoro zapomenuto, protože Glenn Benton je prostě legenda. Proto, že neuhnul ani o píď z černého smrtícího řemesla, a také proto, že s Deicide přežil desítky let na scéně bez toho, aby dělal kompromisy a tvořil něco, co nechtěl. Obzvlášť když jej berou jako zasloužilého umělce i hudební kritici, kteří mu dřív nemohli přijít na jméno a hudbu Deicide nazývali chaotickým a bezbožným kraválem. Tím je dosud, ale léta strávená na scéně na ni změnila pohled.
Vývoj, kterým Deicide za pětatřicet let existence prošli, je jako u řady klasických deathmetalových kapel - velmi malý. Nikdy nesklouzli ke komerci, nikdy nenatočili dílo zbrkle experimentální, na kterém by hazardovali s pověstí. A když to neudělali v devadesátých letech, kdy k tomu doba vyloženě vybízela (vzpomeňme na Kataklysm a jejich „Victims Of The Fallen World“), rozhodně to nebudou dělat nyní, kdy už Bentonovi a bubeníkovi Steveu Asheimovi pomalu táhne na šedesátku. To je doba na to, aby světu ještě mohli předvést, že jsou schopni udělat pořádnou desku, která bude čistým stylovým počinem. Co se týče brutality, kvalitních výkonů i všemožných klišé. A nakolik jim do plánů zapadl nový kytarista Taylor Nordberg, je možné posoudit z novinky „Baníshed By Sin“. Ta se nerodila lehce, Benton přiznal, že prožívá těžké životní období, ale šest let uběhlo a deska je tady.
První poslech zaručí cestu proti proudu času, až někam k albu „Once Upon The Cross“, což je léty prověřená klasika. Sázka na jistotu, hraničící až s podlézáním skalním fanouškům ale funguje zejména proto, že Deicide moc dobře ví, že k vytvoření přesvědčivého alba stačí dostatek smrtonosné energie. A ta zde je, protože nové kytarové duo, které tvoří novic Nordberg a ostřílený Kevin Quirion, jenž po Bentonově boku působí s přestávkami už sedmnáct let, si náramně sedlo a vytvořilo dílo, které je po stránce kytarového řemesla old school death metalu dokonalé. Démoničnost, tolik potřebnou pro tvorbu kapely, dodává patřičná dávka bentonovského rouhačství, které je zejména v případě výtečné skladby „Bury The Cross… With Your Christ“ až nebezpečně nakažlivé.
V rámci současného death metalu „Banished By Sin“ dokáže uspět určitě, ale dokáže se i postavit čelem ke starším klasikám, ať už je to „Deicide“, „Legion“ či „Once Upon The Cross“? Kupodivu docela ano. Rozhodně lépe, než tomu bylo na konci devadesátých let, kdy vyšla dvojice vcelku nevydařených alb „Insineratehymn“ a „In Torment In Hell“, či v minulé dekádě, kdy se kapele příliš nepovedla deska „To Hell With God“. Tentokrát je to lepší a skladby „Failures Of Your Dying Lord“, „Sever The Tongue“ a „I Am I… Curse Of Death“ symbolizují to, proč člověk tuhle kapelu začal poslouchat. Zejména „I Am I… Curse Of Death“ disponuje natlakovanou energií, v čemž má prsty především bubeník Asheim, jenž se uvede ohromnou kanonádou, kontrastující ke klidnější, ovšem o to démoničtější pasáži v srdci skladby.
Deska demonstruje vývojovou dráhu Deicide - kapela léta pracovala na vytvoření pevné fanouškovské základny, která je trochu jako uzavřená společnost. „Banished By Sin“ dozajista zasytí příznivce, kteří mají v oblibě staré klasiky. Ti desku ocení pro staroškolský přístup, jenž se kříží se snahou o co nejčistší a moderní zvuk. Že by však měla potenciál změnit názor lidí, kteří dosud hudbu Deicide považovali za bohapustou řeznici, to rozhodně ne.
|
